Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Mapa zemí Koruny české za Karla IV. / foto: Maximilian Dörrbecker

Před 65 lety zanikla Lužice – země, která nám mohla znovu patřit

Území Lužice v dnešním Německu se po válce málem připojilo k Československu. Západní slovanský národ, dnes utopený v německém moři, za posledních 100 let téměř vymizel. Jaké má vyhlídky dnes?

V dnešních dnech už málokdo ví, že na severozápad od naší republiky ještě před sto lety tvořil většinu obyvatelstva slovanský národ Lužických Srbů. Jejich řeč byla a stále je podobná naší, ale liší se více než třeba Slovenština. Území Lužice je dnes rozděleno mezi spolkové země Sasko a Braniborsko, největší města jsou (v závorce německy) Chotěbuz (Cottbus), Budyšín (Bautzen), Wojerecy (Hoyerswerda) a Kamjenc (Kamenz). Až do 17. století náležela Lužice do Zemí Koruny české.

Budyšín - bývalé hlavní město Horní Lužice
Budyšín - bývalé hlavní město Horní Lužice

Z historie Lužice

Slované přišli na území dnešní Lužice už v sedmém století našeho letopočtu. Ve století devátém se poprvé objevuje zmínka o kmenu Lužičanů. A konečně v roce 932 se poprvé objevuje i název Lužice, ovšem zatím pouze pro oblast kolem města Cottbus. Mezi lety 1319 a 1348 se postupně celá Lužice připojila k české

Znak Horní (vlevo) a Dolní Lužice
Znak Horní (vlevo) a Dolní Lužice

koruně. V rámci ní tvořily Lužice markrabství. Situace byla poměrně stabilní, až přišel osudný rok 1635, kdy obě Lužice připadly zástavní smlouvou saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu s tím, že pokud jeho rod vymře po meči, Lužice se vrátí plně k české koruně. Zástavní smlouva také zaručovala Lužickým srbům (byli katolíci) svobodu vyznání a čeští králové na její dodržování dbali. To prakticky zachránilo lužickosrbský národ i jazyk až do 19. století. Země pak zůstávala součástí Saska, Braniborska a Pruska. Po první světové válce se poprvé objevilo hnutí, které chtělo území se stále ještě početným slovanským obyvatelstvem připojit k Československu. To bylo neúspěšné, stejně jako pokusy o autonomní a celistvou Lužici jako spolkovou zemi v rámci Německa. Po druhé světové válce opět nakrátko svitla naděje, protože byla zpět varianta, která by Lužici připojila k Československu jako územní zisk na účet poraženého Německa. Bohužel ani toto se tehdy i díky laxnosti Benešovy vlády nestalo. Naopak, Lužice byla nakonec formálně zrušena v roce 1952 a její území rozprostřeno mezi jiné německé územní celky.

Řeka Spréva protéká celou Lužicí
Řeka Spréva protéká celou Lužicí

Lužická srbština – dvojný slovanský jazyk

Území Lužice je dnes rozděleno na dva jazyky, sice blízké, přesto navzájem srozumitelné jen s obtížemi. První z nich - hornolužická srbština, má snad být podobný nejvíce češtině, ovšem člověku jím mluvícím nebudete rozumět lépe, než třeba Polákovi. Oficiálně jej ovládá v čtyřmilionovém Sasku pouhé jedno procento lidí, tedy asi 40 tisíc. Je navíc z obou jazyků více zachovalý. Uslyšíte jej hlavně mezi obcemi Bautzen, Kamenz a Kulow, kde je mluvčích nejvíce. Zajímavé jsou názvy měsíců v tomto jazyce. Červen se řekne „Pražnik“ a červenec dokonce „Smažnik.“ Můžete se v nich tedy upražit a usmažit... Naopak dolnolužická srbština, která má být více podobná polštině, je dnes méně zachovalá a hovoří jím pouze 10 tisíc lidí v dnešním Braniborsku kolem města Cottbus. Bez její znalosti jí téměř nemáte šanci porozumět.

Velikonoční průvod Lužických srbů
Velikonoční průvod Lužických srbů

Dnešní Lužice

Co zbylo ze slovanské kultury a zvyků, jaké jsou dnes stopy na území bývalé Lužice? Když si zajedete třeba do Budyšína, který je jen 15 kilometrů od českých hranic, uvidíte tu a tam dvojjazyčné nápisy. Ovšem jen ty oficiální, jako jsou cedule s názvy ulic, kulturní budovy, nebo historické texty. Město samotné vám připomene trochu Český Krumlov. Je tam krásný hrad a katedrála, řeka Spréva se line pod starým městem ve velkém oblouku. Poblíž centra města najdete Srbský dům, což je takové informační centrum a muzeum

Vlajka Lužických srbů
Vlajka Lužických srbů

v jednom. Zaměstnanci mluví všichni hornolužickosrbsky, můžete si tedy zkusit, jak jim budete rozumět. Tam jsme se dozvěděli, že poslední dobou se podařilo vymírání Lužické srbštiny zastavit, mladá generace jím mluví více, než střední. Baví se tedy vnoučata s prarodiči a rodiče jim nerozumí. V obci Chróščice, tedy ve středu jádrové oblasti Lužických srbů, mívají dnešní rodiny čtyři nebo pět dětí a všichni mezi sebou mluví lužickosrbsky. Že by tedy přeci jen jazyk nezanikl? Vlajka Lužice ctí všeslovanskou trikoloru, je tedy červeno-modro-bílá. Také jí dnes pomáhá, že saský zemský prezident Tilich je lužický srb a snaží se o zviditelnění jeho domoviny. Na Velikonoce se konají velké průvody v tradičních krojích a různé hudební akce. Lužice je tedy kousek od nás a historicky spjata s naší zemí. Přejme jí, aby se její kultura i jazyk zachovaly i do budoucna.

Zhořelec (Gorlitz) na řece Lužická Nisa
Zhořelec (Gorlitz) na řece Lužická Nisa

Před 65 lety zanikla Lužice – země, která nám mohla znovu patřit

V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!