Jak Tom Cruise prohrál válku

Tu válku organizoval jistý pán jménem Adolf Hitler, který hodně křičel, mával rukama a chtěl ovládnout svět... v podstatě to byl průkopník rapu.

No a proti tomu pánovi se spikli jeho generálové, kteří měli pocit, že celá ta akce je docela propadák, a jestli to takhle půjde dál, tak dostane na budku nejen Adolf, ale s ním i celé Německo. A tak udělali plán, aby ho zabili.

Operace Valkýra
Pro ty, kteří v historii tápou, je tu malý spoiler – nepovedlo se jim to. Což by mohlo být pro filmový thriller docela problém. Proč se napínat nad něčím, u čehož už známe dopředu výsledek? (Tedy pokud by film nebyl o tom, že se jim to povedlo, ale Adolf měl armádu klonů a jeden z nich ho okamžitě nahradil... a zbytek pak v Brazílii založil fotbalový manšaft.) Ale Bryan Singer zaválel a natočil Valkýru tak, že jste napnutí, i když předem víte, jak to dopadne.

Dynamické pasáže se střídají s momenty, které se vlečou se sadistickou pomalostí káry mířící na popraviště a divák při nich vibruje samým napětím tak, až mu močové kameny cinkají o sebe jako kastaněty.

Ale většinu času zabírá až klinicky čistý popis příprav atentátu, který mohl změnit svět. Singer se vykašlal na nějaké politické rozbory („nacisti jsou zlí, ááno?“), na zbytečnou psychologii a prokreslenost hrdinů a pojal to celé jako čistokrevný technický thriller, který je hlavně o plánování... a o tom, jak se může, díky náhodám a lidskému elementu, i ten nejpromakanější plán podělat.

Je fascinující, jaké jsou inteligentní a zkušení lidé schopní dělat naivní chyby – a jak může velkolepá mise pohořet na prosté lidské neochotě nést jakoukoliv zodpovědnost. A stejně tak je fascinující zoufalství německých odbojářů, kteří celý atentát svěřili do rukou člověka, který měl jen jedno oko a jednu ruku – a na ní pouze tři prsty.

Historii na vážkách
Samotný příběh o souboji kufříkové bomby s dubovým stolem zabírá tak polovinu filmu, zbytek je o tom, co následovalo po akci, kdy byli generálové přesvědčeni, že jim to vyšlo, a začali obsazovat Berlín. Což už je méně známé, ale možná ještě zajímavější.

Člověk si uvědomí, jak málo scházelo a druhá světová válka byla odpískána už v roce 1944 přímo Němci – a tudíž by se celá Evropa nejspíš vyvíjela úplně jinak.

Singer má navíc silný cit pro detaily a atmosféru a dokáže vyprávět epický příběh, aniž by spadl do bažiny kýčovitého patosu (kterého si ostatně užil dost u filmu Superman se vrací). Valkýra připomíná filmy typu Den šakala (ten původní, ne ten, ve kterém si Bruce Willis hraje na Fantomase) či První velká vlaková loupež: Je to film účelný, technický a studený jako německý mauser... a přitom strhující jako vůdcův řev.

Němci a Angláni
Nejlepší pro nacisty jsou Angličani, rozhodl se Singer a obsadil většinu anglických herců. Je tu Bill Nighy s obličejem jako zmačkaný kapesník, Eddie Izzard (který protentokrát odložil ženské šaty), věčně zachmuřený Terence Stamp... ovšem i odrodilci jako Tom Wilkinson či Kenneth Branagh.

Výjimkou je jen Tom Cruise v hlavní roli. Ale i tam to byla dobrá volba. Ano, na Oscara to není, to by ten německý plukovník musel být ještě gay a duševně zaostalý, ale i tak Cruise dokazuje, že je, i přes všechno to blbnutí se scientologií a skákání po pohovce, herec první jakosti.

A stejně tak Singer dokazuje, že není nějaká vykvedlaná emoční řehtačka, ale že ještě pořád dokáže natočit film, který se vám zařízne do těla jako dobře utažená struna od piána.