Šmírujete svoji lásku?

Do partnera vkládáme radost, většinu své budoucnosti, často i smysl života. Když do banky na spořicí účet nosíme hodně peněz, zajímá nás, jestli banka zkrachuje, nebo ne.

Kde je však hranice mezi důvěrou a hloupostí? Velmi častou chybou je například věta: „Ke mně se tak nechová.“ Nebo: „Mně by tohle určitě neudělal/neudělala“. Nejčastější chybou je ovšem výrok: „Já ho/ji změním!“ Trochu se člověk změnit nechá, jsou to ale většinou jen méně důležité věci. Základ v naprosté většině zůstává stejný.

Pokud pochybnosti o tom druhém narůstají, zvýší se i nutkání onu „záhadu“ vyřešit. Klasickým začátkem je „projet esemesky v mobilu“. Tím však snížíme úroveň vztahu, naše víra je totiž natolik slabá, že musíme přesvědčit rozum, jestli je vše v pořádku. Lze však tento způsob řešení vlastních pochybností doporučit? Rozhodně nikoliv… Pokud partner má svůj vlastní svět, tímto způsobem minimálně nalezneme esemesky, které nám nebudou úplně milé. Co s tím, když nevěru neobjevíme, ale najdeme něco jiného, co se nám taky nebude líbit? Každý by měl mít svá malá tajemství.

Navíc platí pořekadlo „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Když začneme šmírovat v mobilu, musíme být od této chvíle připraveni, že všechny naše textovky si ten druhý někdy taky přečte. A nepomůže nám, že je smažeme z telefonu – u operátorů se všechny zprávy archivují a nikdy nevíme, kde bude naše drahá polovička zaměstnaná, případně kde budou zaměstnáni všichni její kamarádi. V současné době se sice k esemeskám dostane málokdo, ale nikdy nevíme, kdy začneme někoho zajímat a ten se podívá na naši komunikační minulost.

Naše soukromí je dnes totiž vykrádáno ze všech stran. Každé moderní nákupní centrum má (samozřejmě v souladu se zákonem) nainstalováno desítky nebo třeba i stovky kamer, jež neustále nahrávají vše. Google nám (samozřejmě také v souladu se zákonem) podsouvá reklamy v závislosti na stránkách, které jsme navštívili – tedy pokud jsme tak neopatrní a žijeme s mobilním telefonem neustále přihlášeným do Google účtu nebo zapnutým hlášením polohy. Dáváme k dispozici svoji přesnou trajektorii všeho našeho cestování. Stačí nevinná prosba: „Půjčíš mi na chvíli telefon, miláčku?“ Během dvou minut je v telefonu aktivována aplikace Latitude (Android) případně My Friends (iOS). A od té chvíle nás miláček sleduje na mapách na vlastním telefonu a s přesností deseti metrů vidí, kde se pohybujeme.

Je pak váš partner stále ještě starostlivý milenec, nebo spíše otrokář, případně hospodář, který si „jen“ hlídá svoje zvířátko? K čemu je mi soužití s člověkem, jež mi nevěří a nechává mě sledovat. Je úplně jedno, jestli najatým detektivem, nebo pokoutně nainstalovaným sledovacím softwarem. Ano, můžu žít z nějakých důvodů s různými lidmi – sdílím s nimi byt, chodím s nimi do stejné práce… Co ale nakonec všechno „musím“? A co vlastně „chci“? Jsou základní věci v mém životě takové, jaké by měly být?