O malém kašpárkovi a velkém divadle

Je to docela komické; my ženy víme, že malý penis, tím myslím opravdu malinký, je skutečně tak trochu nanic. Necítíme ho! Dokud víme, že tam uvnitř něco máme, tedy penis, o kterém je řeč, je to v pohodě, ale pokud opravdu necítíme nic, pak je zbytečné o jakémkoli divadle mluvit, že?

Kdopak asi tohle rčení vymyslel? Hmmm? Samozřejmě, že muži, kdo jiný – nás holky by ani nenapadlo něco takového tvrdit! Jistěže je nám líto těch, na kterých příroda šetřila, ale rozhodně jich zas tak moc není. Já sama jsem zažila ultra hrůzu (s bílým mužem) jen jednou v životě, ten jeho zázrak vypadal jako kulička a taky podobně se choval. Nepronikal, jen se koulel. Kutululúúú!

Byl to opravdu příšerný zážitek, tím spíš, že dotyčný pán, který si toho, co má mezi nohama, rozhodně musel být vědom, nepodnikl nic jiného! Žádné dotyky rukou, žádné jiné aktivity – prostě jen a jen přímá akce! Takže bych řekla, že Kašpárek, nebo spíš kašpar, tady byl spíš on.

Jestli tohle nabízel každé své milence, pak byl víc než směšný. A to ne díky svému miniaturnímu penisu, ale díky tomu, že se nenaučil nic jiného než šup sem, šup tam. A přitom i ten králík ho má většího!

Takže bych rčení, že i s malým Kašpárkem se dá dělat velké divadlo, trochu poupravila: ano, dá. Ale je dvojího druhu.

První je opravdové představení, se vším všudy. Předehrou, mazlením, drážděním bradavek i ušních lalůčků, orálním sexem, hlazením po zádech či bičováním, vším, co vyvolává s té které ženě libé pocity a pomůže jí k orgasmickým výšinám. Může to být nádherný balet, jindy činohra a možná i zpěvohra, když u toho ti dva nemlčí. A v tom případě je úplně jedno, že kalhoty nadívá panáček menšího vzrůstu.

Pak je tu divadlo číslo dvě – tragikomedie, kterou muž, jež má v kalhotách miniaturu, dokáže zahrát až do absurdního konce. Možná si myslí, že když ho nasměruje rovnou tam, kam podle matky přírody patří, žena nepozná, že je tak maličký… Chudák malý…