Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Bakterie / foto: shutterstock

Neviditelní zabijáci

Dokážeme ulovit největší zvíře, vysvětlit spoustu přírodních záhad, změnit krajinu k nepoznání. Nedokážeme však navždy zvítězit nad nepřítelem, který je tak malý, že ho ani nevidíme.

Pokud jste někdy bojovali v autě s vosou, víte, jakou má ta maličká potvůrka moc. Dokáže vás ve vteřině nasměrovat tam, kam jet vůbec nechcete. Jsou tu však i jiní predátoři, Jsou dokonce malí i pro mikroskop, kterým jste ve škole jako děti školou povinné zkoumaly mravenčí kusadla. Jsou to bakterie a viry. Možná ani nevíte, jaký je mezi nimi rozdíl. Doprovázejí lidstvo na každém kroku. V průběhu tisíciletí jsme se s nimi naučili žít. Zkrátka jsme si zvykli.

Všude kolem ulpívají nebo poletují miliardy provokatérů našeho imunitního systému, který se po většinu času nudí. Jakmile jste však oslabeni, nebo navštívíte exotické krajiny, případně dostanete chuť rozbalit si v pyramidě tisíciletou mumii, vyskočí imunitní systém jako spící voják překvapený velitelem na stráži.

Se škodlivými bakteriemi zatočil v roce 1928 Alexander Fleming objevem penicilínu, což je v podstatě léčivá plíseň, houba.  Mor, sněť, borelióza, syfilis, a spousta jiných skvělých nemocí byla najednou léčitelná. Být to o pár let dřív, první světovou válku by přežilo mnohem víc vojáků, umírajících v zákopech a lazaretech na sepsi po ošklivých zraněních.

Už dávno před Flemingem si pozorní lidé všimli, že plesnivý chléb přiložený na zanícená místa podivuhodně léčí rány, a odporný zelený prášek, činící chleba nejedlým, foukaný do krku, zase angínu. Abychom však bakteriím jenom nekřivdili, řada z nich je užitečná. Vzpomeňte třeba kefír nebo jogurt. Bez některých bychom dokonce ani nemohli existovat. 

Viry jsou mnohem zákeřnější. Nejen proto, že jsou daleko menší. Jsou dokonce tak drzé, že napadají některé bakterie. Na to, aby je člověk spatřil, si musel vynaleznout elektronový mikroskop s několikasettisícovým zvětšením. Některé viry se specializují na nejrůznější chřipky, jiné vyvolávají AIDS, vzteklinu, encefalitidu, mononukleózu, neštovice, SARS či Ebolu. Na viry jsou i antibiotika krátká. Zato na ně funguje po staletí ověřená metoda: Zalézt do peřin s horkým čajem, citronem, medem, a vypotit se. Vysoká teplota viry ničí. O ty, které zbyly, se postará imunitní systém. Horečku srážejte až v okamžiku, kdy vás příliš vyčerpává. U někoho je to při 38, u jiného při 39 stupních Celsia. Samozřejmostí je dostatek tekutin a vitaminu C.
Odolnější kmeny virů se léčí s proměnlivým úspěchem antivirotiky. Jejich vývoj je ještě mladý. Někdy kromě virů poškozují i pacientův organismus. Pokud si však máte vybrat mezi nějakým, zpravidla dočasným poškozením, nebo smrtí, čemu dáte přednost?

Neviditelné hloupoučké potvůrky nám dávají na srozuměnou, že nejsme zdaleka neomezenými pány nad naším bytím a nebytím. Bakterie a viry jsou tu s námi odjakživa. Můžeme je brát jako součást prostředí, ve kterém žijeme - anebo můžeme žít ve strachu. Pokud máte v pořádku imunitu, a bohémský život Freddieho Mercuryho není nic pro vás, zůstaňte v klidu. Myjte si ruce, a žijte. Co vás nezabije, to se vás beztak pokusí zabít znovu. Nejhorší je umřít strachy.

Neviditelní zabijáci

V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!