Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Moderní vozidlo / foto: Karlis Dambrans / shutterstock

Budeme za deset let jezdit na elektřinu, vodík nebo naftu?

Máme zde další generaci elektrických automobilů. Zdá se, že se zase o kus vylepšily. Vedle levné Škodovky máme levnou Dacii, slušné ceny nabízí Peugeot. Budeme na ně ale opravdu za deset let jezdit?

Dejte lidu chléb a hry! Tento dva tisíce let starý citát posledních římských císařů dobře vystihuje potřebu většiny populace „hrát si“ nejrůznějšími způsoby: aktivním nebo pasivním sportem nebo v posledním století taky „autíčky“: není už zdaleka tak důležité „přemístit se z bodu A do bodu B“, ale „jakým autem jedeme“, tedy jak je pohodlné, jak se na nás dívají ostatní lidé a jaký z jízdy máme zážitek. Protože se však jedná o věc dlouhodobé spotřeby, je pro většinu z nás velmi důležité kolik nás automobil stojí, resp. na kolik nás vyjde jeden ujetý kilometr.

Ještě před deseti lety jsme řešili výfukové zplodiny. Automobilky však hodně zapracovaly a dnes je konvenčními automobily vypouštěn do ovzduší co do škodlivých plynů jen nepatrný zlomek toho, co bylo dříve. Motory mají takřka dokonalé spalování, filtry pevných částic a musí splňovat homologaci EUR 6, která je velmi vstřícná vůči ovzduší, v němž žijeme. Dalo by se tedy říci, že máme „hotovo“.

Proč tedy vymýšlet auto na elektřinu? Podmínky jsou v různých zemích různé. Mají-li například v Norsku tolik elektřiny, že jí nestačí spotřebovat, nabízí se otázka: můžou na elektřinu i jezdit? V zemích jako je Norsko tedy můžeme tuto cestu vyzkoušet.

Jaký je výsledek? Přestože se cena baterií trochu snížila, stále nejsme na úrovni, která by umožňovala průměrnému člověku v našich zemích provozovat elektromobil za obdobnou cenu, za jakou je provozován automobil s konvenčním motorem. Poznáme to podle záruky, kterou dávají výrobci elektromobilů na baterie. Je to maximálně 200 tisíc kilometrů a to i u elektromobilů s velkým dojezdem (stále však maximálně třetinovým proti dieselovým automobilům). Žádný výrobce tedy dosud nechce garantovat víc než tisíc nabíjecích cyklů! Budeme-li po 200 tisících ujetých kilometrech kupovat nové baterie, její cena bude v řádech statisíců korun, u aut s dlouhým dojezdem klidně půl milionu korun. Rozpočtená cena „životnosti baterie“ na jeden kilometr je tedy minimálně na úrovni ceny paliva úsporného dieselu. Abychom tedy jezdili za podobnou cenu jako na naftu, museli bychom mít dobíjení elektromobilu úplně zdarma po celou dobu jeho životnosti.

V naší zemi se sice plánuje zavírání uhelných elektráren, už se ale moc nepíše o tom, že se současně začínají stavět plynové elektrárny. O elektřině „zdarma“ z obnovitelných zdrojů nemůže být tedy řeč: budeme kupovat od Německa ruský plyn, který do Německa přiteče plynovodem NORD STREAM I a NORD STREAM II (to je ta lepší, levnější varianta) anebo budeme kupovat americký LNG zkapalněný plyn, který budou k německým nebo polským břehům přepravovat tankery a následně plynovody k nám (to je ta horší, dražší, ale protěžovaná varianta). Naše peníze už nepotečou našim uhelným těžařům a našim horníkům, kteří by si za ně kupovali naše rajčata, ale budou odtékat do Německa, kde si z nich Němci část nechají a zbytek odevzdají Rusku nebo USA. Neříkalo se tomu dříve náhodou „Turecké hospodářství“?

A co vodíková auta? Nemůže to být „záchrana“? Pokud bychom měli jako Norsko „elektřinu zadarmo“, šlo by uvažovat i o této variantě. Rozhodujícím je cena výroby vodíku z elektřiny a cena jeho transportu do vodíkových čerpacích stanic (o tom se dosud nepíše nic). Možná je opravdu cena výroby vodíku z elektřiny nižší než cena ropy. Rozhodně je však nesmyslné vytěžit plyn, ten dopravit do naší země, tam z něj vyrobit elektřinu, z té vyrobit vodík a ten následně spálit v automobilu. To už můžeme rovnou v automobilu spálit plyn, který draze importujeme.

Do těchto kalkulací navíc nezahrnujeme fakt, že vodík vytváří s kyslíkem velmi, ale opravdu velmi třaskavou směs. V minulosti končily pokusy s vodíkovými automobily nejčastěji pořádným výbuchem, po kterém zůstal malý kráter. Následně byl zpravidla nějaký čas klid od pokusů s vodíkovými auty.

V Norsku i v Nizozemí již velká část populace na elektřinu jezdí. V ostatních zemích jsou to pořád jednotky procent. Ani nejmocnější lidé v EU však nechtějí udělat tak velkou chybu, aby konvenční automobily úplně zakázali: to je vidět na německém rozhodnutí zastavit novou Fabii 4. generace, po kterém bylo asi týden na to v tichosti toto rozhodnutí opět změněno: Fabia 4. generace bude a „jedeme kampaň“! Z toho je vidět, že vládcové dobře vědí, že většina normálních lidí zkrátka nebude kupovat věc, která není dlouhodobě výhodná.

 

Za deset let tedy budeme stále ještě jezdit na benzín a naftu. Jsme chytrý národ, který si dokáže vše dobře spočítat. A nemáme se za co stydět! Našich automobilů se „bojí“ i sám jejich vlastník – Volkswagen, kterému naše Octavia úspěšně vykrádá trh VW Golf a Superb trh VW Passat. Bude pár elektromobilů, protože pár lidí si prostě chce hrát a chce se odlišit. Ale výhodné to – alespoň u nás - nebude za deset a pravděpodobně ani za dvacet let, protože náklady na těžbu ropy jsou stále stejně nízké, jako tomu bylo před padesáti lety

Anketa

Budeme za deset let jezdit na elektřinu, vodík nebo naftu?

V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!