MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Dnes je to přesně 30 let, kdy z mapy světa zmizel Svaz sovětských socialistických republik, který jsme znali pod zkratkou SSSR, nebo prostě jen Sovětský svaz. Co vedlo k jeho rozpadu a proč proběhl poměrně hladce?

Cesta k zániku

Podmínky k rozpadu státu vznikly vlastně už při jeho ustanovení. SSSR se zrodil z Ruského impéria, víceméně v jeho hranicích. Původně obsahoval 4 svazové republiky, Ruskou, Ukrajinskou, Běloruskou a Zakavkazskou, které se v průběhu let rozdělily na konečných 15. Hned na začátku první sovětský vůdce Vladimir Iljič Lenin prosadil, že se bude jednat o konfederaci a jednotlivé svazové republiky budou mít právo jednostranně ze svazu vystoupit. Proti tomu ostře vystupoval Stalin, který prohlédl nebezpečnost takového uspořádání, ale prosadit se proti Leninovi nedokázal. Z unitárního státu – Ruského impéria tak vznikla nikoliv federace, ale dokonce konfederace – Sovětský svaz. První desetiletí se stát rozvíjel, měl většinovou podporu obyvatelstva, sjednotil jej boj proti fašismu a nebyly vcelku problémy s jeho soudržností. Nicméně od šedesátých let minulého století začal zaostávat. Do ústavy SSSR byla zanesena vedoucí úloha komunistické strany až v roce 1977, do té doby to nebylo potřeba. Nakonec tato strana byla jediným sjednocujícím prvkem státu. Proto tento mohutný mnohonárodnostní celek dále upadal vlivem neschopného vedení a na začátku devadesátých let už to nevypadalo vůbec dobře. Přesto proběhlo ve většině svazových republik 17. března 1991 referendum o zachování SSSR. Společný stát tehdy podpořilo přes 76 procent voličů. Nejmenší podporu měl SSSR na Ukrajině a v Rusku, tam získal něco málo přes 70 procent hlasů. Výrazně více to bylo v Bělorusku a Ázerbajdžánu, ovšem v celé střední Asii podíl podporovatelů pokračování svazu přesáhl 90 procent, úplně nejvíce to bylo v Turkmenistánu – 97,9 procenta. Místní asi věděli proč. Dnes je samostatný Turkmenistán podivnou izolovanou diktaturou, která si v ničem nezadá se Severní Koreou. Je tam pouze jeden rozdíl – vlastní velké zásoby ropy. Naproti tomu Gruzie, Arménie, Moldávie, Litva, Lotyšsko a Estonsko se referenda nezúčastnily, považovaly se už tehdy za samostatné státy a tuto otázku otevírat nechtěly.

Přestože referendum dopadlo kladně, SSSR svou existenci neobhájil. Arménie a Pobaltské republiky už byly tou dobou de-facto samostatné, další členové svazku je začali následovat. Nakonec v něm zůstaly pouze dvě republiky, Rusko a Kazachstán. První jmenovaná země opustila svaz 12. prosince. Hlavní město se tedy přesunulo na posledních pár dní do Astany, dnešního města Nur-Sultan v Kazachstánu. Ten se poroučel o čtyři dny později a jako poslední ohlásil východ z SSSR 16. prosince 1991. Nezávislost nabyla právní síly u pobaltských republik 6. září a u všech zbývajících členů 26. prosince 1991, tedy přesně před 30 lety.

Co dnes zbylo ze SSSR

Jednotlivé svazové republiky se rozutekly různými směry. Pobaltské státy – Estonsko, Lotyško a Litva se připojily do Evropské unie a dosáhly celkem vysoké životní úrovně. Ovšem na úkor ztráty obyvatelstva, které je jedno z největších na postsovětském prostoru. Bělorusko a Rusko – jediní čistí plátci do svazového rozpočtu SSSR si podržely průměrnou a vcelku stabilní úroveň rozvoje, ale počet jejich obyvatel stagnuje. Středoasijské republiky mají velký populační růst, ale kromě Kazachstánu zůstaly velmi chudé. Bohatou zemí se jeví dnešní Ázerbajdžán, a to díky zásobám ropy a podpoře Turecka. Velmi chudé zůstaly Arménie, Ukrajina, Moldávie a asi nejhůře je na tom Gruzie. Všechny tyto zmiňované státy navíc rychle ztrácejí obyvatelstvo, lidé z té chudoby utíkají. Například Gruzie měla na konci existence SSSR téměř 5,5 milionu obyvatel, dnes má tato křesťanská země pouze 3,7 a trend příznivý není. Zajímavé je, že všechny muslimské státy populačně velmi rostou (Ázerbajdžán, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzie, Turkménie, Tádžikistán), kdežto všechny ostatní republiky jsou křesťanské a zaznamenávají buď stagnaci, nebo pokles obyvatelstva. A tak například Ukrajina měla v roce 1991 51,8 milionu obyvatel a byla nesrovnatelně větší než Uzbekistán s 20 miliony. Dnes je tento poměr pouze 41 ku 34 milionům.

Pochopitelně, 70-leté soužití zanechalo na tomto obrovském prostranství mnoho společných prvků. Existuje zde širokorozchodná železnice, nadzemní vedení plynu, stejná architektura bytových domů, ruský jazyk, společná infrastruktura. Zdali se Sovětský svaz v budoucnu zase sjednotí v nějaké nové podobě, zůstává otázkou. Aktuálně se 5 bývalých svazových republik integruje v takzvaný Eurasijský ekonomický svaz, který ovšem zatím nemá ani společnou měnu. Na jeho perspektivy si tak musíme pár let počkat.

Zdroje:

(1) Svjatoslav Rybas: Stalin, krev a sláva - ISBN: 978-80-745-1438-8

(2) Ria Novosti - zpravodajský portál

(3) wikipedia.org