link
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Ilustrační foto / foto: Shutterstock.com

TERRAPOLIS – příběh roku 2100, 7. část

Další díl čtení na pokračování – sci-fi příběh z blízké budoucnosti...

1. část
2. část
3. část
4. část
5. část
6. část


Kapitola 12

Úterý, 1. června 2100, 20:30 hodin. Budova štábu velení spojených bezpečnostních sil Východní Unie

Moskva splňovala všechny představy, které bychom mohli mít o metropoli konce jednadvacátého století. Především vysoké estetické nároky klasifikovaných občanů, kterých žilo v Moskvě nejvyšší procento v celé Východní Unii, vedly k dalekosáhlé přestavbě. Již dávno zmizely betonové „hradby“ rozsáhlých sídlišť z dob konce století dvacátého. K nepoznání se změnily a zjednodušily kdysi monumentální silniční a železniční tepny a několikapatrové dálniční křižovatky. Zredukovaly a prosvětlily se příliš koncentrované zástavby z první poloviny dvacátého prvního století. Všechny dopravní cesty se jako první ve Východní Unii stoprocentně adaptovaly na koncept PERPOBIL. Metropole byla obohacena o nové parky s rozsáhlými vodními plochami, o obrovské skleníky s tropickou vegetací a dokonalou iluzivní technikou, která umožňovala stvořit mořský záliv s vlnobitím a s pohledem na realisticky vzdálený horizont včetně pohybujících se lodí.

Hry se světlem a iluzivní konstrukce se ostatně všude podíle-ly na modelování panoramat (například velehorského masivu na dohled od města). Tato technika umožnila i „zamaskování“ míst, která ještě zcela neodpovídala představám povolaných o estetické dokonalosti Moskvy. I známá televizní věž v Ostankinu se takto nechala v sedmdesátých letech „zmizet“.

Výhled z oken většiny domů a hotelů již dlouho neodpovídá realitě. Dokonalosti výhledu se většinou vypomáhá exteriérovou iluzivní technikou. Povolání designéra používajícího tuto techniku je nyní velmi zajímavé a prestižní.

Ve městě pochopitelně není vůbec žádný průmysl ani jiné zdroje znečištění a hluku. Rozšířila se regenerační a omlazovací centra. Jsou tu vývojová, implantační a servisní střediska, která pravidelně obměňují VPI čipy. Přibylo výzkumných a vývojových pracovišť, včetně toho největšího vůbec, vojenské výzkumné centrály, které velí Boris Konopeshko. Je zde velký počet armádních institucí i samotný štáb velení spojených bezpečnostních sil Unie.

Možná nejdůležitější je ale zábava. Najdete tu rozsáhlé sportovní zázemí pro všechny druhy sportů klasických i sportů s asistencí technické podpory, kde se může uplatnit báječný pocit neomezených možností dobře trénovaného lidského těla v kombinaci se strojem.

Město je opravdovou výkladní skříní symbolizující úspěch, odvahu a moc.
O takovém obrazu Ruska, které Moskva, a nejen ona, nyní reprezentuje, možná kdysi poprvé snil už Petr Veliký.

Některé symboly Moskvy dosud unikaly pozornosti novátorů a rozhodčích ve věcech vkusu. Např. slavné Velké divadlo, chrám Vasila Blaženého, Lomonosova univerzita (spolu s bývalým ministerstvem zahraničí jediné zachovalé budovy tzv. stalinského slohu), dům, kde se kdysi ubytoval Napoleon a Kreml.

Jelikož klasický turistický ruch ztratil na významu díky velmi kvalitní možnosti cestování virtuálního, sloužily významné historické památky, tak jako tomu bývalo kdysi dávno, zejména obyvatelům města. To mělo svá pozitiva. Pro místní nikdy nebyl problém se k takovým objektům bez tlačenic dostat a vnímat jejich krásu a kouzlo.

Boris patřil k esteticky velmi vnímavým mužům. Dokázal se, většinou v doprovodu svého virtuálního PARTNERA, dlouho a zcela soustředěně procházet po nábřežích řeky Moskvy, po Arbatu, po Rudém náměstí a jeho okolí, uvnitř Kremlu, v galériích, muzeích a všech dalších místech připomínajících dávnou minulost.

Prostory historického metra byly ponechány v téměř nezmě-něné podobě jako malé skanzeny. Zachovalé interiéry stanic Majakovskaja, Těatralnaja, Novokuzněckaja, stropní malby ve stanici Kyjevskaja a zejména sochy ve vestibulu Náměstí Revoluce Borisovi připadaly úchvatné. Jistě by uměl ocenit významná díla západní kultury, třeba Michelangelova Davida v galérii Academia ve Florencii, Sixtinskou kapli nebo slavnou Pietu v bazilice Svatého Petra v Římě (pokud by měl příležitost se do ní dostat před rokem 2091, kdy byla bazilika, již dávno předurčená k demolici, zbourána).

magazin.cz

Na druhé straně Boris zcela nechával na svém PARTNEROVI veškeré rutinní úkony spojené s organizací domácnosti, všechny nákupy a také výběr stylu svého oblékání. Tuto „radost“ si ovšem, na rozdíl od něj, málokterý jiný obyvatel Moskvy nechal vzít.

Nákupní centra se sice změnila tak, aby se vyrovnala s novými trendy v architektuře a také aby se zpřístupnila konceptu PERPOBIL. Stále bylo ovšem možné a také využívané nakupovat formou obdobnou jako na začátku století. Pochopitelně již neexistovaly pokladny a platební karty, a to ani pro neklasifikované občany. Veškeré „zbytečné“ úkony se odstranily a dále probíhají zcela neviditelně. Zákazník (tedy živý člověk nebo i PARTNER) se může nerušeně, kdykoliv a kdekoliv, pohybovat a brát si jakékoliv zboží, odkudkoliv ho napadne. Veškeré zúčtovací operace probíhají přes HYPERNET, který eviduje, zpracovává a vyhodnocuje všechny logistické a finanční pohyby v celé Východní Unii. Zároveň příslušné informace z VPI spolu s detailními analýzami pocitů a myšlenek zákazníka bezprostředně vznikajících ve spojitosti s daným výrobkem slouží automatické distribuci a k autonomnímu řízení výroby včetně realizace inovací, které systém vyhodnotí jako smysluplné. To všechno probíhá bez jediného zásahu živého člověka.

Z marketingového hlediska se obchod blíží ideálu. Téměř všechny potřeby, „usměrněné“ ovšem pomocí PARTNERŮ, jsou předem známé. Existence rozmanitých typů obchodů a výrobků je tedy výsledkem spíše estetických potřeb společenské elity. Prodavači pochopitelně už také nejsou potřeba. Jen ve speciálních obchodech, které si zakládají na výjimečnosti, se roboti-asistenti s umělou inteligencí, dosud drží. Takový asistent je naučený komunikovat s lidmi i s jejich neživými PARTNERY a doporučovat styl oblečení dle informací ze sdílené databáze parametrů všech lidí (i neklasifikovaných). V takové databázi je úplně vše, od aktuální přesné tělesné míry až po intimní sny a představy. Teoreticky je tedy komunikace v obchodě již zcela zbytečná. Modely vhodné velikosti a preferencí si umí sami „svého“ zákazníka přivolat přes jeho VPI. Roboti-asistenti tedy jen dodávají lesku nejprestižnějším značkám, servilně chválí přicházející a dodávají jim sebevědomí. Komunikace s neživými PARTNERY je víceméně zdvořilostní, neboť i stroj ke stroji se musí chovat stejně uctivě, jako by mluvil s lidským protějškem. Společenská akceptace umělých subjektů je na velmi pokročilé úrovni…

Nejvyšším rozhodčím ve věcech vkusu, v rozsahu potřeb stejně jako i ve správě veřejných prostor, podoby architektury a všeho, co je veřejnosti „na očích“ jsou rady klasifikovaných občanů. Ti rozhodují vždy a pouze z titulu toho, že se nacházejí v příslušný okamžik v této metropolitní oblasti. Statut města je dán rozhodnutím senátu a nemá ho zdaleka každé historicky existující město. Za „město“ se pokládá územní celek, který má minimálně milion obyvatel a tvoří ho de facto spádová oblast. V jeho čele stojí primátor. Několik takových „měst“ pak tvoří region reprezentovaný senátorem. Například Moskva, jako velmi významné centrum, má sama svého vlastního senátora. Rada, nebo spíše referendum, probíhá zcela neviditelným způsobem, koordinována primátorem odpovědným za příslušné město a přilehlou oblast. Je to vlastně jen časově ohraničené vyhod-nocení informací poslaných na VPI příslušných klasifikovaných občanů a navrácení každého individuálního výroku zpět. Z tohoto souboru automaticky, a zcela korektně, vzniká kolektivní rozhodnutí, o kterém se v dobách zastupitelských sborů klasického typu mohlo všem jenom zdát.

Každé úterý večer se scházeli v uzavřeném klubu, přímo v budově štábu velení spojených bezpečnostních sil Unie, vysocí důstojníci. Vedení armády spolu komunikovalo v poslední době většinou jen neformálně. Ostatně nebyl velký spěch něco důležitého řešit. Rutinní úkony i cvičení ozbrojených sil pochopitelně již dávno zajišťovaly počítače. Velitelé tedy měli po-měrně málo skutečných povinností a tak věnovali hodně času debatám o politice a vůbec o všem, čemu se momentálně ve společnosti věnovala pozornost. Nicméně takové setkávání bylo prestižní záležitostí a okruh možných přítomných velice úzký.

Vrchní velitel sice dnes chyběl, ale zato se objevil po delší absenci šéf armádní inspekce, generál Šmelev. Byl to šedesátiletý ostřílený muž, který tuto instituci proměnil ve funkční náhradu dřívějších zpravodajských služeb.Tyto služby totiž dávno ztratily svůj smysl v situaci bez reálné možnosti infiltrace vnějšího nepřítele. Neexistovala policie, veškeré ozbrojené síly i veškeré zbraně byly v rukou armády (civilistům nebyly v žádném případě dovoleny). To pochopitelně vyžadovalo důkladnou míru kontroly, aby „uvnitř“ nemohlo dojít ke zneužití této nepředstavitelné síly.

Jako vždy přicházeli všichni, kteří si tuto večeři naplánovali, (nebo jim byla naplánována…) současně.
Kromě generála Šmeleva přišli také velitel západního okru-hu generál Slavrov a zástupce vrchního velitele generál Ťjuminskij, oba ve věku pětapadesáti let. Borisovu generaci reprezentoval už jen dvaatřicetiletý plukovník Rožkov, personální šéf štábu.

„Zdravíčko vědátore,“ vybafl generál Šmelev na Borise, když všichni vystoupili ze svých PERPOBILŮ přímo do místnosti klubu.
„Nazdar policajte,“ reagoval Boris poněkud prkenně na žoviální tón Šmeleva.
„Jedna bába povídala, že se někde na Aleutách uprdl medvěd kodiak a ty ses tam musel jet podívat, jestli někdo nevystřelil.“
Všichni se ze zdvořilosti zasmáli. Boris na narážku nic neodpověděl.
Na stole byly již předem připraveny všechny předkrmy (objednané prostřednictvím VPI) a číšníci v bílých uniformách (opravdoví – živí, nikoliv roboti) s posvátnou důležitostí otevírali několik lahví vína pro každého přítomného zvlášť (nikdo si totiž neodepřel objednat jen pro sebe to víno, které měl nejraději. Podobný luxus se stal běžnou normou).
„Co říkáte pánové na ten poslední návrh senátorů?“ ozval se generál Ťjuminskij.

magazin.cz

V poslední době se znovu velmi vážně diskutovalo o trvalém úbytku obyvatel Východní Unie. V senátu se měl v nejbližších dnech projednávat návrh zákona na zavedení programu, který by takový vývoj radikálně změnil. Technickou podstatou projektu byl software, který pomocí sofistikovaného hodnotícího schématu vyhledával v populaci biologicky nejvhodnější dvojice žena – muž. Pomocí sítě HYPERNET a přímého vstupu na VPI tento software také uměl spojit, jako by náhodně, osudy vybraných jedinců ovlivňováním jejich vůle. Tedy vlastně násilím. Cílem bylo přimět dvojici k vzájemnému seznámení, kontaktu a pochopitelně ke zplození potomstva. Tento program by měl kromě zastavení úbytku obyvatel rovněž zamezit genetickým rizikům přílišného rozšíření dětí ze zkumavky a donutit lidi k návratu k tradiční rodině. Liberálně smýšlející senátoři vnímali celý projekt jako přiměřenou možnost zásadního obratu ve vývoji společnosti. Do programu měli být zařazeni jak klasifikovaní, tak i neklasifikovaní občané, přičemž vzájemná „kombinace“ by také přicházela v úvahu, pokud by spojení takové ženy a muže bylo vyhodnoceno jako optimální. Na toto téma bylo svoláno „živé“ jednání senátu, tedy skutečné shromáždění zastupi-telů na jednom místě v daném čase, tak jak bývalo kdysi dobrým zvykem. Takovéto živé jednání bylo formálně vyhrazeno jen věcem nejvyšší důležitosti.

„Je to nesmysl,“ odpověděl stručně Šmelev. „Mne už se to ale tak jako tak netýká.“
„Mne si pozvali na jednání senátu jako konzultanta,“ přidal se do diskuse Boris.
„To si vybrali toho pravého odborníka,“ téměř vyprskl smíchy Šmelev.
Boris chvilku nevěděl jak zareagovat. Pomohl mu plukovník Rožkov a odvedl pozornost zcela jiným směrem: „Když se dodatečně naprogramuje, aby alespoň každej tisícátej kluk šel do armády, tak nejsem proti.“
„Senátoři chtějí vysvětlit, kde přesně, z vědeckého hlediska, začíná soukromé, tedy zcela autonomní vědomí člověka, a kde končí koordinovaná oblast řízená sdíleným VPI,“ navázal na svoji první poznámku Boris.

Nikdo z důstojníků nereagoval. Snad ani nepochopili, o čem to Boris vlastně mluví. Chvilku ticha přerušil Šmelev:
„No jo, koordinovaná oblast, nekoordinovaná oblast, to je všechno hezký. Vysvětli mně, proč, když se opiju, nevím ani, jak se jmenuju, i když mám hlavu plnou umělý inteligence.“
„To je jednoduché. Autonomní část vědomí, tedy biologický mozek, je stále nadřazen všemu přidanému, implantovanému. VPI také velmi dobře rozpozná stav autonomního vědomí a podle toho adaptuje svoji komunikaci s ním. V případě totální indispozice může dokonce jakoukoliv komunikaci zablokovat, aby organismus nebyl vystavován zbytečnému stresu.“
„To snad pochopí i důstojník armády,“ přisvědčil Ťjuminskij a významně pokýval na Slavrova.
„Problém je v tom, že všechny iracionální pocity, jako je například osobní sympatie nebo antipatie byly dosud zcela vyhrazeny biologickému, tedy autonomnímu vědomí. Návrh senátorů znamená v tomto ohledu průlom,“ pokračoval Boris.
„Takže by se v naší hlavě projevovala cizí vůle a projevovala by se jako vůle vlastní, jestli dobře rozumím“ otázal se generál Slavrov.
„Je to přesně tak.“
Slavrov pozvedl sklenici vína k přípitku. Pak pronesl, s velmi komickou výslovností, francouzské „santé“.
Když na něho ostatní nechápavě pohlédli, jen odsekl:
„Co na mě koukáte? Někde jsem si přečetl, že kdysi dávno se u nás pronášely přípitky francouzsky.“
Ťjuminskij v tom kolegu nenechal:
„Jak to ve Francii asi může teď vypadat, pánové?“
„Žádná Francie ani jiná země na západě už neexistuje,“ reagoval stručně Rožkov s ledovým klidem.

Překvapivě bylo poměrně komplikované tento výrok potvrdit. Důležité je, že byl velmi blízko pravdě.

„Co jim tedy doporučíš, Borisi?“ Ťjuminského senátní záležitost zajímala. Byl rozvedený a žil v současnosti s virtuálním PARTNEREM (v jeho případě partnerkou). Živá žena, která by naplňovala jeho představy, byl neuskutečněný sen.
„Vůbec nic jim nedoporučím. Přednesu jen faktické poznámky.“
„To je trochu zvláštní, nemyslíš?“ poznamenal Rožkov. „Suchá fakta přece všichni znají, nebo si je mohou kdykoliv vyžádat na VPI.“
„To je pravda,“ řekl Slavrov. „Spíš to vypadá na trik konzervativců. Sázejí na to, že Boris svým projevem ovlivní několik senátorů, kteří nemají ještě jednoznačný postoj. Já bych byl například, po tom, co jsem slyšel, proti.“
„Tak hlasujme!“ chytil se příležitosti Šmelev. „Kdo je pro?“
Rožkov a Ťjuminskij zvedli ruce.
„Kdo je proti? Samozřejmě já….“ Ruku zvedl už jen Slavrov.
„Boris jako vždy bez názoru!“ Šmelev se podíval káravě na Borise, který se raději zdržel hlasování, ale jeho přísný výraz se rychle rozplynul v pobaveném úsměvu.

Všichni se pustili do jídla a na kontroverzní návrh senátorů již nepřišla řeč.

magazin.cz


Kapitola 13

Pátek, 4. června 2100, 7:00 hodin. Západní Unie. Sídelní útvar D181155

Ve světě chladné racionální kalkulace ztrácí smysl všechno iracionální, jako je láska nebo nenávist. Ztrácí se také život sám. Jedna smrt ani miliony smrtí neznamenají vůbec nic.

Vera si až po chvíli uvědomila, že nepřímo způsobila zabití svojí kolegyně. Její emoce však nebyly zvyklé na dobro nebo zlo, štěstí nebo neštěstí. Byly to emoce od narození tlumené monotónním způsobem života bez lásky, citu a jakýchkoliv překvapení.

Poté, kdy její kolegyni naložil žlutý vůz do cisterny, Vera nedokázala zůstat na místě a pokračovat v další instruktáži. Ostatně by to ani nebylo možné, neboť způsob komunikace ze strany dívek – k neexistující učitelce – byl velmi rychle vyhodnocen jako anomální a došlo k jejich uspání. Vera pochopitelně neměla program další výuky, nehledě na to, že na místo odstraněné „nemocné“ učitelky musela v nejbližší době nastoupit náhradnice.

Vera opustila budovu školy a snažila se dostat co nejdál od ní (což byl zcela správný instinkt). Ale stejný problém jako předešlý den překazil její plán. V metru nebyl žádný provoz. Vera vyšla ze stanice zpět na ulici. Snad několik hodin se bezradně ploužila ulicí. V dálce se opět objevil žlutý vůz s cisternou. Vera dostala nápad. Dál by se přece mohla dostat tímhle žlutým autem, které se právě zastavilo téměř u ní, aby provedlo rutinní naprogramovaný úkon.
Vera se zachytila na přední straně cisterny. Sice tu nebyla žádná kabina, ale byla tu jakási obslužná plocha, na které se dalo celkem pohodlně usadit.

Vzhledem k tomu, že počet „nemocných“ nebyl RACIOBOTŮM nikdy předem známý, nebylo možno vyhodnotit jako anomálii zvýšenou hmotnost vozu poté, co Vera naskočila. Vozidlo denně projíždělo ve svém obvodu a bylo nepřetržitě navigováno podle momentální potřeby, tedy podle toho, kde se objevil nějaký „nemocný“. Hmotnost nákladu se nekontrolovala průběžně, ale jen pokud se dosáhlo objemového limitu, kdy vůz pro daný den svoji misi ukončil. Vera tedy dál zůstávala zcela neviditelným objektem…

Žluté vozidlo s Verou na přídi projíždělo obytným komplexem, který Veře připadal povědomý. Bylo to obrovské sídliš-tě s pravidelnou zástavbou, přizpůsobenou zřejmému požadavku – co nejkratší sítě obslužných komunikací. Zcela identické dvaadvacetipodlažní domy (kdysi přesně spočítané optimum pro objekt bez výtahů) vypadaly jako v pozoru nastoupení obří vojáci. Všechny urbanistické celky v Západní Unii vycházely ze stejného konceptu. Obytné soubory se lišily pouze svojí velikostí.

Projížděli kolem rozlehlé skládky, pravděpodobně na místě nějakého dřívějšího osídleného území, ze kterého už ale nic nezůstalo. Tam pracovalo, jen za pomoci vlastních rukou a jednoduchých nástrojů, velké množství žen. Třídily malé kousky železa a plastických hmot z velikých hromad suti. Práce to byla asi těžká, ale fyzicky snesitelná s ohledem na tempo a nevelkou hmotnost kusů materiálu, které se třídily. Jen časová náročnost takového procesu byla velká. (Což vůbec nevadilo, protože všechny živé objekty přece musely nepřetržitě pracovat. Tohle popelkovské přebírání hrachu byl dobrý způsob, jak zaměstnat libovolný počet jinak nevyužitelných lidí.)

Na obzoru, za haldami suti, se do nedohledna tyčily stejné domy. Až se hromady z demolice odstraní, vyrostou možná další takové i tady. Pokud by Vera měla možnost spatřit tyto sídelní útvary z veliké výšky, přesvědčila by se o nebývalé preciznosti RACIOBOTŮ při likvidaci „starého“ a budování „nového“ světa…


Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli celou knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde

Diskuze k článku:

V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!