MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Válka, která probíhala od roku 2014 pouze na Donbasu, zachvátila celou Ukrajinu. Ve veřejném prostoru problém zcela vytlačil Covid, který zdánlivě zmizel, přestože aktuální čísla nově nakažených jsou vysoce nadprůměrná (v porovnání s dvouletým průměrem). Pro většinu našich lidí je ovšem aktuální výjimečný stav mnohem příjemnější než silná covidová omezení, která provázela výjimečný stav, který Ukrajinské krizi předcházel. Naopak pro naši aktuální vládu je to jedno: jeden i druhý výjimečný stav je z pohledu vládnutí stejný a umožňuje jednoduše, zrychleně a bez kontroly činit rozhodnutí, které by jinak byla složitě schvalována a kontrolována.

Ukrajinské matky s dětmi jsou zde. Je otázkou, kdy k nim přibydou další rodinní příslušníci. Jsme v Evropské unii a ta napomáhá tzv. „slučování rodin“. Jakmile se zde současní Ukrajinci usadí, budou za nimi přijíždět jejich příbuzní, kteří se zde budou také usazovat. Tak to prostě je. Není tedy nepředstavitelné, že zde za nějakou dobu bude trojnásobek současného stavu, tedy milion lidí z Ukrajiny.

Demograficky nám tato situace pomůže. Češky nechtějí mít děti anebo maximálně jedno či dvě, pro Ukrajinky je stále atraktivní mít více dětí. Kde vezmou Ukrajinky tatínky pro své děti je otázka, kterou tyto chytré a často velmi krásné ženy určitě vyřeší. Je-li více přistěhovalců na jednom místě, tvoří vždy více či méně uzavřená společenství, kde žijí tak, jako jsou zvyklí. Již nyní obyvatelé kolem metra Háje v Praze často nevědí, jestli žijí v Praze, v Kyjevě nebo v Moskvě. Je-li jeden přistěhovalec sám v cizí zemi, relativně rychle se přizpůsobí. V tomto případě je však otázkou, jakým jazykem budou tito noví přistěhovalci hovořit a jestli je bude něco motivovat učit se náš jazyk a náš způsob života.

Pokud se množství lidí z Ukrajiny přiblíží deseti procentům celkového počtu obyvatel naší země, a to se při sloučení rodin může relativně rychle stát, může vzniknout tlak na to, aby se ukrajinština stala druhým úředním jazykem. Možnost, že relativně rychle vznikne tzv. „paralelní společnost“ totiž vůbec není pouze hypotetickou úvahou.

Ukrajinština je ovšem silně propojena s ruštinou. Většina našich lidí pozná až po delším čase, jestli daný člověk mluví rusky nebo ukrajinsky. Ukrajina navíc není jazykově homogenní: Čistou ukrajinštinou mluví maximálně polovina populace. Velmi užívaným nespisovným jazykem je zde Suržyk, což bylo původně označení pro mouku složenou z různých druhů obilí. Gramatika Suržyku je převážně ukrajinská, zatímco slovní zásoba ruská.  Podle některých odhadů mluvím tímto „jazykem“ až 14 milionů lidí, tedy až třetina Ukrajiny. Ekonomicky a kulturně jsou Ukrajina a Ruská federace propojeny více než Česko a Slovensko. Mnoho slavných ukrajinských umělců zpívá pouze rusky, mnoho ukrajinských politiků mluví pouze rusky a dá se říci, že téměř všichni obyvatelé Ukrajiny se domluví rusky. Ono se také není čemu divit: kdyby v Německu všichni mluvili Slovensky a toto slovenské Německo by k tomu mělo největší zásoby ropy na světě, už bychom také všichni slovensky mluvili. Většina skvělých ukrajinských umělců je v Ruské federaci slavná a díky Ruské federaci bohatá, i když je v této době většina z nich na Ruskou federaci naštvaná. Díky těmto vazbám však vzniklo množství skvělé kultury, u nás bohužel překvapivě neznámé a našimi rozhlasovými stanicemi nikdy nehrané:

Na pozadí války na Ukrajině však prosvítá válka těch nejmocnějších entit na světě, jejichž pohnutky a zájmy je velmi obtížné odhadovat a které mají Ukrajinu jen jako prostředek k řešení svých cílů. Již dvě stě let se Západ snaží Rusko ovládnout kvůli přírodním zdrojům.  Astronomické zadlužení Spojených států je problém, který se neustále zrychluje a zvětšuje a nikdo jej nedokáže vyřešit. Navíc i v dříve svobodném Západě začíná probleskovat cenzura. Univerzální informační zdroje z Ruska, ale i z Číny a dalších států jsou „odřezávány“ tak, aby nebyly přes internet dostupné. Navíc vývoj na Ukrajině je velmi obtížné odhadnout a není nemyslitelné, aby z Ukrajiny nevzniklo jako výsledkem dnešní situace postupně nějaké „nové Bělorusko“. Nestanou se tedy nakonec Ukrajinci Putinovou „pátou kolonou“?