Geocaching: hra, sport i turistika

Když lidé ukryjí novou kešku, tedy onu krabičku, nechají na internetu návod, jak ji najít. Podle něj se pak za ní vypravují hledači pokladů, tzv. geocacheři. Ti si třeba u nás říkají jednoduše kačeři.

Možná máte mezi svými známými „kačerů“ hned několik, já ho objevila mezi kamarády letos v létě. Kamarádka Lucie hledá kešky už dlouho. „Myslím si, že mě to chytlo u těch kešek, kde to není jenom o tom, že jdeš, najdeš souřadnice a pak i poklad, ale právě u těch složitějších, kde musíš něco luštit, jsou tam šifry, hádanky a tak.“

Kdy to celé vzniklo?
Geocaching vznikl v Americe v roce 2000. Během následujících osmi let lidé po celém světě ukryli přes půl miliónu kešek, z toho 6600 u nás. Komunita geocacherů organizuje různé společné akce jako třeba úklidy v přírodě.

„Lidé v geocachingu i soutěží. Udělají tým, jeden člen má počítač připojený na net a ostatní běhají kolem a hledají poklady. Já jsem nikdy na takovéhle akci nebyla, já jsem spíše takový kačer v plenkách,“ směje se Lucie. „My soutěžíme se spolubydlícími, holky versus kluci, kdo najde složitější kešku. Ty jsou totiž označeny jednou až pěti hvězdičkami.“

Kromě toho, že to člověka pobaví, jaký je ještě smysl této hry? Kešky či caches jsou často uschovány na místech, o kterých se v turistických průvodcích nepíše, ale přesto jsou něčím zajímavá. Na internetu v popisu pokladu je pak popsáno vše zajímavé o tomto místě.

„Každý zná místa, kam lidi nechodí, ale když je to místo, kde je třeba krásný výhled, nebo to pro něj má nějakou mystickou náladu, tak to prostě ukáže a ví, že tam půjdou jen lidi, kteří mají rádi přírodu a neukážou to všem, ale jenom těmhle kačerům. Hledání kešek často vede k takovým zajímavým místům,“ potvrzuje kačerka Růženka.

Jak se zakládá keška
Zakladatel cache neboli tzv. owner po umístění svého pokladu zveřejní jeho souřadnice na netu. V každé kešce je logbook, tedy deník, kam se zapíšete jako nálezce, z věcí v kešce uschovaných si něco můžete vzít, něco tam zas přidat a pak poklad znovu uložíte na původní místo, aby ho mohli najít i ostatní.

Kešky jsou vždy ve voděvzdorných obalech a jsou uschovány tak, aby na ně nenarazili náhodně kolemjdoucí. Jsou třeba pod kamenem, ve spáře ve skále nebo pod mechovým poklopem.

Lucie tuhle hru má ráda i proto, že umí zpestřit obyčejné výlety. „Často kešky hledají i lidi, kteří nesportují, prostě je baví chodit venku v přírodě. Nebo rodiny s dětmi hledají poklady, aby děti měly nějaké rozptýlení na výletě. Řeknou dětem, že půjdou na hrad, pak budou hledat poklady, dají si zmrzlinu a pojedou domů. Děti pak nadšeně pomáhají řešit různé úkoly a hádanky a hledat ukrytou kešku.“

Pozor na mudly
Kdo četl či viděl nějaký díl Harryho Pottera, ten ví, kdo je mudla. Je to ten, kdo o dané věci nic neví. A v případě geocachingu je to stejné. Mudlové jsou ti, kteří o kačerech a keškách zhola nic neví. Kešky se před nimi musí ukrývat, aby je mudlové nezničili či neukradli. Jedna keška je i na Václavském náměstí, ta se asi musela ukrývat obzvlášť pečlivě.

Mudlu většinou poznáte tak, že nemá v ruce GPS. Mudlové by neměli do světa geocacherů proniknout.

„Jsou lidé, kteří geocachingem opravdu žijí a jsou ke GPSce přirostlí. Já našla zatím několik desítek kešek, ale jiní jich mají třeba tisíce. Ale kdekoliv jsem, když je to pěší výlet, tak koukám do každé díry a snažím se něco najít. Když jedem třeba lézt na skály, tak vytisknu nějaké kešky, kdyby pršelo, aby bylo co dělat.“

Kešek je u nás ukryto přes 10 000, hledá je přes 20 000 kačerů. V rámci EU jsme na 4. místě co do počtu kačerů na milión obyvatel. Takže velmoc. Zkusíte si to taky?