Albánie: Ženy, které žijí jako muži

Jasně rozdané karty

Žena nebo muž? Není to jedno? Dnešní doba je unisexová a povětšinou se už neřeší, zda je člověk onoho či druhého pohlaví. Ale tento úzus neplatí všude. Například v Albánii žije křesťanská komunita, která vyznává staré právo kanun. To nahrává hlavně mužům. Jsou to oni, kdo mají dědická práva na majetek – pokud se do rodiny narodí žena, její podíl získává buďto bratr nebo manžel. Spravedlnost? Tu tady nečekejte. Ženy jsou podle tradice ekonomicky závislé na muži, jejich hlavní náplní je výchova dětí a péče o domácnost.

Oblečení jako vytyčení hranic

Kanun striktně definuje jasné hranice mezi pohlavími. Rozdílnost těchto dvou pólů – mužského a ženského – je jasně daná oblečením. Muži nosí kalhoty, halenu, klobouk a mohou mít na ruce hodinky. Ženám je přisouzená sukně, zástěra, halena a šátek. Hned na první pohled je tedy jasné, kdo je kdo a co je jeho posláním. A protože oblečení v této kultuře hraje dominantní roli, je možné ho zneužít k tomu, aby si člověk „změnil“ svoje pohlaví a tedy i svůj osud. To je příběh žen, kterým místní lidé říkají Virgjinesha (tedy zapřísáhlá stará panna).

Svoboda výměnou za sexuální život

Stát se virgjineshou je v podstatě jednoduché. Stačí, když dotyčná složí slib, že chce být mužem a v tu ránu smí nosit kalhoty, kouřit cigarety či mluvit hrubě. Spolu s novou identitou získává i dědické privilegium. Ale pozor, všechny tyto bonusy mají jeden háček: Virgjinesha musí dodržovat celoživotní celibát! Mnohé ženy se však svého sexuálního života rády vzdají ve prospěch svobody a jednoduššího života. Jiné zase svou transformaci chápou jako pomoc rodině, která nemá mužského potomka, tudíž potřebuje náhradního dědice. Ať tak či onak, tato volba je osudová a není z ní cesty zpět.

Být mužem – je to výhoda, nebo nevýhoda?

Lule je devatenáct a rozhodla se stát mužem. A to i přesto, že v její biologické rodině už jeden mužský dědic byl – její bratr. Jako starší „muž“ však získala veškerá práva. Je hlavou desetičlenné rodiny, všichni ji oslovují v mužském rodě a Lule je za to poctivě živí. Pracuje na poli a přivydělává si jako svářeč. Nosí krátké vlasy, kalhoty a hodinky... Jako všichni zdejší chlapíci. Podobně žije i osmasedmdesátiletá Pashe Keqi, která se k přeměně na muže rozhodla před 60 lety, tedy ve věku 18 let. „V době mého mládí byli ženy asi ve stejném postavení, jako třeba zvířata. Dnes je ale situace jiná, ženy mají větší práva. Narodit se dnes, určitě bych nic takového neudělala.“ Keqi přiznává, že svého rozhodnutí lituje. Chybí ji totiž prožitá intimita s mužem. Společnost, ve které žije však jiné, než heterosexuální spojení neuznává. Přestože je Pashe Keqi anatomicky vzato ženou, všichni ji považují za chlapa. Takže její eventuální vztah s mužem by byl klasifikován jako homosexuální, tedy nepřijatelný. Keqi se bohužel se svým osudem musí smířit, protože její slib – stát se virgjineshou – byl celoživotní a nejde ho vzít zpět.