Pravěk medicíny: spíše mučení

Jenže v minulosti byla výběhem nejen pro rozumné, ale omezenými prostředky oplývající lékaře, ale i všelijaké šarlatány, kteří svým pacientům beze vší pochybnosti ještě uškodili. Přehlídka hodně netradičních léčebných metod je proto zajímavým čtením, i kvůli tomu, že se podobné výkřiky ozývaly ještě v druhé polovině 20. století.

Pouštění žilou
Metoda, která přišla na přetřes prakticky vždy, když si „lékaři“ nevěděli rady, a to bylo velmi často. Překvapí, jak dlouho se pouštění žilou udrželo – praktikovalo se ve starém Řecku, Egyptě a Mezopotámii před mnoha tisíci lety. Oblibě se přitom těšilo ještě v 19. století, kdy už ho však převzali takzvaní „pouštěči žilou“, tedy šarlatáni, kteří neměli o pravé medicíně ani potuchy.

Žilou si nechal pustit také první americký prezident George Washington, který se obešel bez 1,7 litru své krve. Platilo, že dokud teče krev temně červená a hustá, má se vypouštět. Proces se zastavil teprve tehdy, když tekla krev řídká a světle červená. Převažovaly negativní důsledky, především pak celková slabost, jež mohla být v případě vážné nemoci konečnou tečkou. Pozitivní účinky měla tato metoda snad jen na lidi s vysokým tlakem, jinak však zdravé.

Vrtání hlavy
Dlouhou historii má také odřezávání či vyvrtávání částí lebeční kosti. Léčilo se tak již v době kamenné a opět platilo, že se hodí prakticky na vše, ať už to je epilepsie, duševní poruchy nebo bolest hlavy. Vzaly se primitivní nástroje, v porovnání s nimiž je současné tesařské náčiní výstřelkem technologie, a začalo se vrtat.

Šlo o oblíbený způsob mimo jiné i proto, že pacient po počáteční, avšak krátké bolesti již pronikání vrtáku necítil. V primitivních společnostech přežívalo tento zákrok minimum lidí, v 19. století se „úspěšnost“ vyšplhala na 50%. Pokud tato metoda někoho vyléčila, bylo to mnohem spíše dílem zázraku.

Desetiminutová lobotomie
Nejspíše z vrtání hlavy se vyvinula lobotomie, kterou ještě před několika desítkami let praktikovali samozvaní psychoterapeuti-chirurgové. První lobotomie, tedy přerušení mezi mozkovým lalokem a ostatními částmi mozku, se odehrála v roce 1890 a z nepochopitelných důvodů si získala velkou popularitu. Šlo přitom především o to zklidnit agresivní a nepoddajné jedince. Lobotomie však narušila většinu jejich mozkových činností, takže se z nich stali mentálně postižení.

Doslova „na počkání“ prováděl lobotomii po druhé světové válce americký doktor Walter Freeman. Ten považoval navrtávání hlavy za příliš složité a použil tak otvory, které už v hlavě jsou – oči. Až do své smrti v roce 1972 provedl tento příšerný zákrok na 2 500 pacientech. Není divu, šlo to opravdu ráz na ráz – jeden případ zabral zhruba deset minut.

Škrkavková dieta
Abychom dosvědčili, že podivné pseudolékařské praktiky nejsou jen otázkou minulosti, podíváme se do Hong Kongu, kde v současnosti frčí tzv. škrkavková dieta. Tamní obyvatelé pojídají vajíčka střevních parazitů a domnívají se, že jim tito pomohou zhubnout. To je sice částečně pravda, s velkou pravděpodobností se ale dostaví i zdravotní komplikace, chudokrevnost, průjmy, zvracení a v některých případech byla zaznamenána i smrt.

Škrkavky neodebírají ze zažívacího traktu jen živiny, ale také podstatné vitaminy a biologicky aktivní látky. Může dojít k ucpání střev, žlučových cest či vývodu slinivky. To jsou pak velice vážné případy, které mohou skončit i smrtí.

Škrkavky jsou už obsaženy i v některých běžně vyráběných produktech, které po celém městě inzerují billboardy. O vedlejších účincích se přitom nemluví.

To jsou ale jen skutečné výjimky a dá se předpokládat, že hongkongské orgány brzy zasáhnou. Doufejme však, že na současné, vysoko hodnocené lékařské metody nebudou naši potomci pohlížet tak, jako my na ty našich předků. Znamenalo by to, že je něco špatně.