link
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Oko / foto: Shutterstock

Jak se Češi děsí a jakým fámám věří

Nedávno jsem vyslechla ženu, strašící přátele historkou o škvorovi, který u nich v nemocnici vlezl pacientovi do ucha, prokousl bubínek a lezl dál eustachovou trubicí, neboť se nemohl otočit. Prostě urban legend, fáma jako vyšitá.

Když jsem to zaslechla, musela jsem se smát. Takových městských legend se vypráví tisíce, dokonce mají svá pořadová čísla a jsou evidovány po celém světě.

 

Dříve si lidé vyprávěli pohádky, legendy, strašidelné příběhy, ale i v moderní době se rádi strašíme a vyprávíme si, co děsivého a neuvěřitelného se někomu stalo. Klasika je, že to „něco“ se stalo známému známého, ale je to zaručená zpráva.

 
Vylepšený škvor

Před časem měla každá oblast své hrůzostrašné příběhy, dnes v době globalizace se po celém světě vyprávějí historky obdobné. Třeba tu z úvodu o škvorovi znají i Američani a ještě ji vylepšili.

 

V jejich podání přijde k doktorovi žena se škvorem v uchu, jenže podle lékaře se škvor dostal už příliš hluboko a musí se počkat, až proleze hlavou skrz a vyleze druhým uchem ven. Tak se i stane, ale škvor byla samička, takže žena má v hlavě nejspíš celou nastupující škvoří generaci…

 

Fámy sbírají fámologové, odborně by se mělo říkat folkloristé nebo etnologové či sběratelé městských legend. Takových lidí je po celém světě spousta, vědí o sobě a dávají si informace o tom, kde, kdy a jaká nová fáma vznikla.

 

Černá sanitka a lovci orgánů

Třeba když u nás loni na podzim nešťastně utonuli 3 mladí lidé, někdo to ještě víc zdramatizoval, když začal tvrdit, že po nich šli zloději orgánů. Tohle je oblíbená fáma, kterou jsme se děsili už v 80. letech. Tehdy prý po Praze jezdila černá sanitka, která kradla děti na orgány.

 

„To je fakt, naši mi to říkali nebo ve škole, na prvním stupni základky, jsem večer chodila po ulicích s největší opatrností, když jelo černé auto, my děti jsme se schovávaly za popelnice, za auta, za cokoli, co bylo po ruce. O černé sanitce se obecně vědělo a všichni si na ni dávali pozor,“ vzpomíná dvaatřicetiletá Alice.

 
Pavouci v banánech

„U nás se zas nejedly špičky banánů, rodiče nám říkali, že v nich jsou pavouci. Přitom na banány se stály fronty, ale špičku tohoto nedostatkového zboží pak nejedl kde kdo,“ říká o rok mladší Jiří.

 

Fámy se šíří rychlostí blesku díky internetu, mobilům a hlavě i sdělovacím prostředkům. Třeba historka o dítěti uneseném v obchodním domě Ikea se nikdy doopravdy nestala, ale v každém městě, kde Ikeu mají, se říká, že tam kdysi chtěli unést dítě.

 

Dobře se uchytí i fámy o velkých šelmách, které někde někdo zahlédl, naposledy to byl lev loni v létě u Semil. V 80. letech frčela historka o české učitelce, kterou na Jadranu sežral žralok.

 

Mnohé mediálně rozšiřované fámy jsou rasistické, třeba žiletky na tobogánech, které údajně po celé zemi instalovali Vietnamci nebo sperma v kebabech, kterým se nám mstí zase arabská komunita.

 

O tom, jak na párty uvařili dědečka

„Já slyšel neuvěřitelnou historku, jeden kámoš má kamaráda, který měl doma urnu s popelem svého dědy, jednou u něj byl mejdan, on usnul a jeho kamarádi si chtěli uvařit čaj, no a urnu si spletli s nějakou jinou pikslou a místo čaje si uvařili a pak vypili toho jeho mrtvého dědu,“ to už jsme také několikrát zaslechli, pokaždé s jiným obsazením hlavních figur.

 

Jiné fámy si vyprávějí děti, jiné dospělí. Je tu pro každého něco. Lidé se prostě rádi bojí a rádi se straší. Fámy se přizpůsobují době, a tak dnes místo bezhlavých rytířů máme třeba útočné narkomany, kteří údajně po MHD zapichovali injekční stříkačky infikované virem HIV, nebo smějící se prodavačky v supermarketech, kterým úsměv vykouzlily Venušiny kuličky, které nafasovaly od zaměstnavatele.

 

Pokud si teď říkáte, ale to je fakt, to je pravda. Hm, musíme vás zklamat, je to prachsprostá fáma. A jsou tu další.

 

O Hagenovi a vražedném výtahu

„V těch lomech na Americe u Karlštejna prý žil kdysi jistý Hagen, původně nácek, který se tam schovával a pak umřel. No a říká se, že v těch chodbách žije dodnes jeho duch. V jedné chodbě je gong a kdo na něj cinkne, toho už nikdy nikdo nenajde. Takhle se tam ztratila až pěkná řádka trampů a jiných lidí,“ strašilo se často.

 

Také výtah páternoster byl hezky v prádle. „Jako děti jsme si říkali, že ten výtah, co jezdí dokola, páternoster, je hrozně nebezpečný, protože pokud chce člověk jezdit dokola, musí se nahoře postavit na ruce do stojky, aby se pak nepřeklopil a nezranil se,“ vzpomíná Martin. Jako dospělý si jízdu takovým výtahem dokola vyzkoušel. „Kromě drncání nahoře a dole při přejezdu do opačného směru nic tak vzrušujícího,“ dodává.

 

Jeden z našich nejvýznamnějších fámologů – Petr Janeček – sepsal už dvě knihy o fámách. Jedna z nich Černá sanitka a jiné děsivé příběhy inspirovala Českou televizi, která podle těchto příběhů natočila celý televizní cyklus. Bude ho vysílat letos od 4. září každý čtvrtek. Každý z 15 dílů představí jednu fámu, k níž se vyjádří odborníci.

Diskuze k článku:

Captcha

Počet příspěvků v diskusi: 299