Hráč = vrah. Je to pravda?

Takových případů je celá řada, zejména v USA a Německu se jich za poslední léta vyrojilo více než dost. Často je přitom pojí údajný viník: videohry.

Hráč jako potenciální vrah
Novináři takové kauzy milují. Vždyť titulky typu „Hrál Grand Theft Auto a potom zabíjel“ hravě prodají většinu nákladu. Stále přitom není problém získat výpověď méně osvícených psychologů, kteří ve hrách v mnoha případech skutečně vidí sémě Satanovo.

A celého toho kolotoče se příležitostně chytají také politici, kteří neváhají zahrát na populistickou strunu mající odezvu především u starších lidí. Ti hrám nerozumí, a tak se velmi snadno ztotožňují s výroky politika, který úplně klidně, byť sofistikovanými slovy, ohlásí nutnost hry cenzurovat – jako je tomu například v Německu.

Videohry tak často plní roli obětního beránka a trpí především tím, že ještě zdaleka nejsou integrovány do všeobecně přijímané popkultury. Není to tak dávno, co si většina lidí pod pojmem hráč představila špinavého nekomunikativního asociála žijícího v nějakém doupěti.

To už se naštěstí do značné míry změnilo, na druhou stranu ohledně her stále přetrvává představa něčeho negativního. Jako by to nebyla regulérní součást zábavy, kterou lidé konzumují za stejným účelem jako knihy či filmy, jen poněkud jinou, moderní formou. Jako by snad ve filmech nebyly tuny explicitního násilí.

Jde o sílu trhu
Když jsou tu hry, tak proč plivat na filmy, na které kouká úplně každý a silná filmařská lobby nedovolí o nich hovořit či psát špatně.

Jistě, ve hrách se střílí, zabíjí, umírá – často jako na běžícím pásu. O tom žádná. Hráči si ale dokáží uvědomit, že sedí u počítače a pohybují se ve virtuálním světě. Stejně jako si divák uvědomuje, že leží na kanapi a sleduje film. Sami sebe se zeptejte, zda byste po několika výstřelech ve hře vzali reálnou pistoli a šli zabíjet. Těžko.

Pravdou může být i to, že skuteční vrazí, třeba v oněch případech na školách, opravdu hráli hry. Jenže mezi mladými už je hraje většina, a tak by bylo spíše s podivem, kdyby je nehráli. Když je někdo vyšinutý, je bohužel pravděpodobné, že něco provede – a hry se na tom nemusejí vůbec podepsat.

Výchova je na rodičích, ne na hrách
Velmi důležitá je navíc výchova rodičů. Malé děti by zcela pochopitelně neměly hrát násilné tituly. Nemusí se z nich stát vrazi, ale k jejich zdravému vývoji to rozhodně nepřispívá. Stejně by se ale neměly dívat na krvavé filmy. Je na rodičích, aby děti dobře vychovali a vštípili jim schopnost rozeznávat mezi dobrým a zlým.

Na hry nelze svádět všechno zlo světa a naštěstí jde stále o ojedinělejší případy. Jednak různé vědecké studie dokládají i pozitivní vliv her (rychlé reflexy, schopnost okamžitě se rozhodnout a mnohdy i učení se novým anglickým slovíčkům), jednak se z herního byznysu stává obří mašinerie, která brzy doroste rozměrů té filmové. Pak už si těžko někdo dovolí mít vůči hrám předsudky.

A až ta doba nastane, už nebude docházet k šokujícím případům, jako například před několika dny ve Velké Británii. Jedny tamní noviny nabízely hráčům za otevřené svědectví o tom, že je hry přivedly na šikmou plochu, finanční odměnu. Stačilo říct něco ve smyslu „ano, hry jsou hrozné, vykradl jsem kvůli nim obchod“, podepsat se a kasírovat několik stovek liber.