link
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Ilustrační foto / foto: Shutterstock.com

TERRAPOLIS – příběh roku 2100, 4. část

Nabízíme vám čtvrté sobotní pokračování sci-fi příběhu z blízké budoucnosti...

1. část
2. část
3. část

Kapitola 6

Úterý, 1. června 2100, 10:15 hodin, Aomori, Japonsko, velitel-ství východního okruhu ozbrojených sil Východní Unie

Na Borise čekal v Aomori člen štábu velení spojených bez-pečnostních sil, velitel východního okruhu, admirál Hitoshi Tanaka.

Osobní rozhovor zvolil admirál jednak proto, že byl stále pokládán za nejzdvořilejší a také proto, že dle jeho názoru nebylo možno riskovat jakoukoliv možnost úniku informací dálkovou komunikací přes VPI (nikdo na „druhé straně“ ovšem již dávno neměl zájem o odposlech).

Boris se za svoji nedlouhou dobu působení ve funkci náčelníka vojenské výzkumné základny již stačil v nejvyšších armádních kruzích velmi dobře zapsat. O důvěrné rozhovory s ním měli zájem všichni důstojníci ze štábu velení. Byla to pravděpodobně Borisova mírná povaha a schopnost empatie, která dokázala přesvědčit kolegy, že právě a jedině on vždy stojí na „jejich“ straně.

Na rozdíl od většiny ostatních členů štábu, admirála Tanaku Boris neoslovoval křestním jménem. Admirál se totiž držel poněkud stranou moskevské kliky, která měla ve štábu početní převahu a také měla mezi sebou zcela neformální, pravidelnými sešlostmi utužený vztah. Při chronickém nedostatku plnohodnotné vojenské aktivity se málokdy scházel celý velící sbor. Aomori bylo navíc pro Moskvany trochu z ruky.

magazin.cz

Již řadu let bylo prosazování obecně formulované vojenské strategie Východní Unie na mrtvém bodě. Západ, s jeho dokonale funkční obranou, nedával žádný signál o své slabině. Navíc se na Východě šířila, jako epidemie, neuvěřitelná pasivita způsobená relativním klidem a blahobytem. Z vojenského hlediska se Západ jevil ještě pasivnější a tak mnozí zákonodárci i zástupci armády Východní Unie už rezignovali a smiřovali se s tím, že vzdají natrvalo další pokusy o ovládnutí světa. To ovšem dlouhodobě vedlo k úpadku armádní morálky a k tragickému nezájmu mladých lidí o kariéru v ozbrojených silách. Téměř pět desetiletí neproběhla žádná skutečná vojenská operace. Pokud by se podařilo vyprovokovat jakýkoliv konflikt, karta by se obrátila…

Šedesátiletý admirál Tanaka patřil k těm členům štábu, kteří zastávali názor, že je třeba za každou cenu ukončit nenormální stav světa, rozděleného na dva tábory. Jeho ideálem byla planeta sjednocená jak administrativně, tak i kulturně. Pro takovýto útvar vymyslel a používal i svůj vlastní název – TERRAPOLIS.
V pasivitě spatřoval neomluvitelnou chybu. Západ pro něho představoval přesně nedefinovatelné, ale zato smrtelné nebezpečí. Byl by dal cokoliv za sebemenší důvod k razantní změně dosavadní vyčkávací taktiky.

Nejvyšší patro budovy velitelství, kromě prostorné chodby a několika parkovacích míst pro PERPOBILY, tvořila oválná pracovna admirála Tanaky. Celý její interiér, včetně pětimetro-vého psacího stolu, byl laděný do sytě modré barvy. Více než polovinu obvodové stěny oválu vyplňovala skleněná plocha, umožňující panoramatický výhled na zátoku Mucu Wan, kde právě kotvila flotila válečných ponorek, připomínajících svým tvarem gigantické kytovce.
Admirál oslovil svého hosta křestním jménem:
„Vítejte v Aomori, Borisi.“
„Admirále,“ Boris se lehce uklonil.
„Trávíte poslední dobou více času v Japonsku?“
„Ano, měl jsem tu několik přednášek pro studenty fyziky na Tokijské univerzitě. Rád bych získal další zájemce pro práci v našich výzkumných základnách v Jokohamě a v Moskvě.“
„Stále ještě trvá ten nezájem o všechno vojenské?“
„Bohužel ano.“
„Vidíte, a to je důsledek naší politiky. Nevěřím, že svět se může ještě dlouho udržet v tomto nesmyslném stavu. Musíme se umět rozhodnout, jinak se rozhodne druhá strana. Nepochybuji o tom, že se to stane. A my nebudeme schopni se efektivně bránit.“
„Souhlasím s Vámi admirále,“ zdvořile odpověděl Boris, který dosud stál u dveří admirálovy pracovny, ale jeho slova nezněla tak přesvědčivě, jak by si byl přál.
„Pokud se naše taktika nezmění, může být za pár let po armádě,“ reagoval podrážděně Tanaka. Pak si uvědomil, že zapomněl vyzvat Borise, aby se posadil a ihned to napravil.
„Mimochodem, máme jisté signály, které svědčí o nestandardních aktivitách nepřítele v oblasti Aleut (souostroví tvořící nejzápadnější výběžek Aljašky).“ Admirál se otočil k oknu své pracovny. Snažil se skrýt svoje až příliš očividné nadšení. „Nemůžeme ovšem, při nejlepší vůli, identifikovat, o co jde.“
Tohle bylo pro Borise velké překvapení. Zřejmě se jedná o zcela čerstvou informaci, kterou ještě oficiálně neobdrželi ani všichni členové štábu velení.
Admirál pokračoval:
„Potřebujeme nutně vaše superuši do této oblasti. Vím, že se jedná o pokusné zařízení, ale je to skvělá příležitost k otestování, nemyslíte?“

„Superuši“ je hovorový výraz pro ultracitlivý přístroj dálkového průzkumu. Jeho schopnosti daleko přesahují rámec klasického radaru. Vzhledem k neexistenci vojenských satelitů se vývoj pozorovací a průzkumné techniky ubíral jiným směrem, než se zdálo na počátku jednadvacátého století.

„Je to zatím ve fázi zkoušek,“ odpověděl Boris. „V podstatě se už jen dolaďuje software pro vyhodnocování signálu. Testy jsme prováděli u našich jednotek na západě Ruska. S analýzou signálů z „druhé strany“ jsme ale měli určité potíže. Zejména pokud se týče zvuků a hlasů. Nicméně vizualizace velmi vzdálených objektů vypadají moc pěkně.“
„Kdo by byl před sto lety věřil, že v roce 2100 nebude možné využívat satelity?“ Povzdechl si admirál Tanaka a přeskočil s očividnou nedočkavostí k hlavnímu tématu:
„Nehledě na to, co se možná děje na Aleutách, chci vám říci, že můj názor na náš další postup je jednoznačný. Musíme prostě zaútočit první.“ Admirál si dal záležet na tom, aby jeho slova zazněla důrazně a přesvědčivě. „Nemíním jen nečinně přihlížet, jak se kolem nás utahuje smyčka.“
„Jste opravdu přesvědčen o tom, že je situace tak naléhavá?“
„To namouduši jsem.“
„Nechci vás unavovat sáhodlouhými úvahami, ale pokud se podíváte na historii posledních dvou století, je jasné, že nerozhodná, takzvaná mírová politika, vedla vždy k horším výsledkům, než politika síly. Navzdory tomu mám obavy, že naše politická reprezentace podléhá pacifistickým náladám. Takové selhání pudu sebezáchovy! Namísto razantní obrany spravedlivých bezpečnostních zájmů civilizovaného světa – pacifismus, který snad chtějí stavět na odiv nepříteli, který je schopný celou naší polokouli spálit na popel, pokud se znovu dostane na oběžnou dráhu.“

Admirál se na chvíli zahleděl z okna na zátoku. Do nedohledna se táhnoucí řada bachratých čtyřsetmetrových ponorek s termojaderným pohonem, které již plně nahradily všechny ostatní typy vojenských plavidel, vypadala hrozivě a zároveň nádherně.
„Máme fantastickou palebnou sílu. Každá z nich může vyhladit celé lidstvo.“
Admirál opět udělal dramatickou pauzu.
„Já jsem voják, Borisi. Mým úkolem není počítat mrtvé na nepřátelské straně, ale chránit živé na straně naší.“

Boris na Tanakova slova zatím nijak nereagoval a pokyvoval jen hlavou tak, že se to dalo vysvětlit jako souhlas, ale stejně dobře i jako výraz pochyb. Tanaka se tím nedal nijak ovlivnit a stále pokračoval:
„Když soustředíme dostatečně silnou raketovou palbu na velmi úzké místo obranného štítu nepřítele, v místě útoku se musí jednou vyčerpat dostupná energie, alokovaná na laserové zdroje v tomto sektoru. Pak by teoreticky bylo možné, aby alespoň naši miniroboti pronikli hraničním pásmem do týlu. Pokusili by se přiblížit k obrannému systému z druhé strany, těsně vedle místa prvního útoku. Provedli by průzkum a popřípadě zaútočili na laserové zdroje zezadu.Tím by se dosáhlo ještě větší účinnosti celé operace. Tenhle test by nám ukázal další cestu. Postupně by se prolomila tak široká část obrany, abychom mohli začít obsazovat území velkou bojovou technikou. Naším cílem ovšem musí být také získání informací o laserových zbraních. Následně bychom bleskově dokončili vývoj vlastní účinné laserové zbraně, která by efektivně zničila nepřátelskou obrannou bariéru na libovolném místě planety, kdykoliv by se nám zachtělo...“

magazin.cz

Boris zamyšleně přitakal admirálovi.
„Vyčerpat energii alokovanou na určité místo obrany je zajímavá možnost. I když jen teoretická. Obranný systém je poměrně dobře připravený i na velmi silný útok.“
„Existuje ještě jedna možnost,“ pokračoval admirál. „ Supermasivní nukleární exploze, která by dokázala ničit i na vzdálenost větší než 60 km.“
„To by musela být ráže minimálně 500 megatun, možná i víc!“
„Jistě. Jediná naše ponorka unese trojnásobek. Použili bychom upravenou raketu typu SWISH. Ta by se při maximální rychlosti dokázala dostat hluboko do ochranného pásma nepřítele a než by došlo k přesnému zaměření a k její likvidaci laserovým paprskem, byla by minimálně 20 kilometrů uvnitř pásma, tedy zhruba 60 kilometrů od laserových zdrojů. Tam by došlo k nukleární explozi. Ta by roztavila obranu v šířce mnoha kilometrů. Další postup by byl obdobný jako u alternativy první. Proniknout do týla… a tak dále…“

Raketa typu SWISH je odpalována z ponorek. Pohybuje se po ploché dráze, jak pod vodou, tak ve vzduchu. Z existujících nosičů jaderných náloží je tato raketa schopna dosáhnout nejvyšší rychlosti.
Admirál měl v obou svých úvahách částečně pravdu. Spíše uskutečnitelná byla varianta druhá, ovšem s několikanásobně větší ráží jaderné nálože.

„Chci Vás požádat, Borisi, aby váš ústav připravil analýzu variant útoku a prezentoval ji velícímu štábu. Jste YC. Věřím, že cítíte podobně jako já.“
Boris byl otevřeností admirála Tanaky poněkud zaskočen. Byl sice již několikrát takto mezi čtyřma očima konfrontován s radikálními názory vysokých důstojníků, ale tentokrát to bylo zase o poznání konkrétnější.
„Mým přímým nadřízeným je vrchní velitel. Bude nutné, aby byl včas informován.“
„O to se postarám, spolehněte se,“ ujistil ho Tanaka.
„Superuši vám ale půjčit mohu,“ s neskrývanou pýchou odpověděl Boris.
„Díky. Mimochodem, je pomalu čas na oběd. Doufám, že neodmítnete mé pozvání.“


Kapitola 7

Úterý, 1. června 2100, 10:30 hodin. Západní Unie. Sídelní útvar D181155

Vera seděla bez hnutí na podlaze sálu červeného centra. Nebyla zvyklá ve svém dosavadním životě nikdy promarnit ani minutu a nyní již přes hodinu trávila nečinně v téhle neútulné místnosti. Vera se opakovaně pokoušela zadat číselný kód na zeleně osvětlené malé klávesnici u protilehlého východu ze sálu, ale bez partnera to nebylo nic platné.

Položila se na zem a vůbec poprvé začala intenzivně pociťovat pro ni zcela neznámou emoci – strach. Tenhle nepříjemný pocit se mísil se zmatenou a překotnou činností její dlouhodobé paměti, která nikdy předtím neměla tolik volného času na to, aby dala prostor, u lidí za normálních okolností běžným, vzpomínkám.

magazin.cz

Vera si začínala uvědomovat velmi zvláštní věc – to, jak zřejmě přišla na tenhle svět. Lidé, kteří jí zplodili, byli možná v podobné situaci, jako teď ona, pomyslela si. Kde tedy tito lidé (pojem rodiče neznala) jsou? Vždyť je nikdy neviděla. Zřejmě je to normální. O osudu těch, kteří se do červeného centra kdy dostali, nemohla pochopitelně vůbec nic vědět.

Čas ubíhal velmi pomalu. Vera si začala ve své mysli přehrávat instruktážní film, který viděla ve vedlejší místnosti. Cítila jistou, pro ni rovněž neznámou a docela příjemnou touhu vyzkoušet to, co viděla. Po chvíli ale znovu převládly negativní emoce a strach se naopak dále vystupňoval.

Vera se zvedla a snažila se, tentokrát vší silou, otevřít jedny a pak druhé i třetí dveře (do „mužské“ čekárny). Nic.
Tak ubíhaly další dlouhé hodiny a Vera bez vody a jídla stále seděla a nebo ležela na tvrdé betonové podlaze.
Nakonec usnula.

Mezitím byla, na jiném místě sídelního útvaru D181155, dávno předurčena další žena k osudu za dveřmi č. 6 „červeného centra“.


Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli celou knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde

Diskuze k článku:

Captcha

Počet příspěvků v diskusi: 1