Zakarpatí – území, které nám po roce 1989 mohlo znovu patřit

Dnes je Česká republika homogenní stát, kde drtivou většinu tvoří Češi (tedy Čechové, Moravané a Slezané). Národnostní menšiny jsou zastoupeny, alespoň oficiálně, v celkem zanedbatelném množství. Ovšem před 100 lety a po celou První republiku tomu tak nebylo, a to ani v případě, že nepovažujeme Čechy a Slováky za různé národy. Žilo tu totiž více, než 3 miliony Němců, milion Maďarů, ve Slezsku desetitisíce Poláků a – na úplném východě asi 600 tisíc Rusínů. Obývali tehdy Podkarpatskou Rus, jednu z pěti zemí bývalého Československa, v jedné řadě s Čechami, Moravou, Slezskem a Slovenskem. Říkali si také Huculové, a nakrátko dokonce vznikla na území Zakarpatí nikým neuznaná Huculská republika.

Období Podkarpatské Rusi

Po celou dobu První republiky, kdy bylo Zakarpatí součástí Československa, bylo jeho nejchudší a na obyvatelstvo i nejmenší zemí. Na rozdíl od průmyslových Čech a Moravy nebyl v Zakarpatí žádný průmysl, a oblast žila jen z turismu a těžby dřeva. Co se týče jazykového složení, nejvíce se zde používala rusínština, tedy slovanský jazyk podobný našemu, nicméně daleko méně vzájemně srozumitelný, než je slovenština. Hlavním městem byl po celou dobu První republiky Užgorod, v krátkém období Druhé republiky pak Chust, neboť původní hlavní město bylo v části území anektovaném Maďarskem. Nejvýchodnějším okresem byl Rachov a ještě východněji ves Jasina. Proto se v době mobilizace říkalo: „Od Jasiny do Aše, republika je naše.“ Po období Druhé republiky přišla válka a pro Zakarpatí Maďarská okupace. Neobešlo se to ani bez menších ozbrojených střetů.

Po válce

Výsledky Druhé světové války v Evropě znamenaly hlavně oslabení a územní ztráty Německa, na druhé straně naopak posílení a územní zisky Sovětského svazu, který Německo porazil. Polsko ztratilo území na východě a získalo na západě, Československo bohužel jen ztratilo (až na nepatrné kousky země), a to právě Podkarpatskou Rus. Ta se stala součástí Sovětského svazu jako Zakarpatská oblast Ukrajinské Sovětské Socialistické Republiky. V tomto totalitním státním zřízení neměla žádné speciální autonomní prvky, přestože národnostně zůstávala různorodá. Zdejším maďarsky, rumunsky a zejména rusínsky hovořícím obyvatelům se samozřejmě nevycházelo vstříc, co se týče vzdělávání v rodném jazyce. V Ukrajinské sovětské republice byla kromě ruštiny povinná jen ukrajinština (dnes je to už pouze ukrajinština).

Po rozpadu SSSR

Na konci roku se rozpadl Sovětský svaz a Zakarpatí se stalo opět částí jiného státu, v onom století už počtvrté. Nový samostatný stát Ukrajina tak získal ze sovětské doby rozsáhlá území na západě, která dříve patřily Polsku a Československu. Svazové republiky SSSR se mohly na základě vlastního rozhodnutí osamostatnit. Proto se Sovětský svaz celkem mírumilovně rozpadl, až na konflikt Arménie a Ázerbajdžánu o Náhorní Karabach. To ovšem neplatilo pro autonomní oblasti a regiony vůbec, ty tuto pravomoc neměly.

Rusíni se s tímto ale nehodlali smířit, protože nová Ukrajina je považovala (a stále považuje) za Ukrajince a o nějaké autonomii nechtěla ani slyšet. Vznikla tak petice, kterou podepsalo dle tehdejších pramenů půl milionu lidí, a žádala o opětovné připojení k Československu. Rusínská delegace odjela v roce 1992 jednat k tehdejšímu prezidentovi Havlovi, ten ji však z neznámých důvodů odmítl a ani s nimi nejednal. Šance využita nebyla. A tak namísto obnovení původní rozlohy Československa došlo naopak k jeho rozpadu. „Od Jasiny do Aše, republika je naše,“ tedy už neplatí a platit nebude. Aš je sice s námi i dnes, do Jasiny však musíme přes dvoje hranice.

Zakarpatí dnes

Je všeobecně známo, že Ukrajina jsou vlastně tři rozdílné země. Ruský jihovýchod, smíšený střed a ukrajinský západ. Bráno jak mentalitou a zvyky lidí, tak i jazykově. Zakarpatí však do tohoto konceptu i dnes nezapadá. Udrželo si mnohonárodnostní složení obyvatelstva (Rusíni, Maďaři, Rumuni, Ukrajinci, Rusové) a přestože probíhá silná ukrajinizace, lidé tu Kyjev stále moc v lásce nemají. Je to asi proto, že Ukrajina neuznává rusínský národ jako menšinu a považuje je za Ukrajince, a taky z důvodu vynucování vyučování ve školách pouze v ukrajinském jazyce. Kvůli Zakarpatí se Ukrajina dokonce dostala do problémů s Maďarskem, které má pocit, že maďarská menšina je zde utlačována. Zajímavostí je, že na hranicích Zakarpatí s jinými ukrajinskými oblastmi jsou neoficiální hraniční kontroly, které zastavují spíše namátkově a cizince jen výjimečně. Pokud nechcete jet vlastním autem, tak cestovat se zde dá velmi levně i maršrutkami, což jsou mikrobusy pro 10-15 lidí. Další dobrou zprávou je to, že příroda zde neztratila nic na své kráse. Navíc tu mají Čechy rádi a dodnes někteří staří lidé česky umí. Možná uslyšíte od nich větu „za vás bylo nejlíp“. Uvidíme, jak se bude dařit houževnatým Huculům v blízké budoucnosti. Možná se jim povede získat na Kyjevu určitou autonomii. Držme jim palce, aby se jim dařilo dobře, a my jsme mohli dál navštěvovat tento pozoruhodný kousek Evropy.