MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Místo dovolené na Maledivách trávili Češi a Slováci dovolenou v tuzemsku, případně v jiných zemích bývalého východního bloku. Ovšem i tam to bylo s otazníkem. Jednotlivé země socialistického zřízení se v možnosti vycestovat poměrně dost lišily.

Bez problémů – Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko

Pokud se tehdejší občan ČSSR rozhodl, že vyjede za hranice, což tehdy neznamenalo návštěvu například Tater, jelikož Slovensko nebylo zahraničí, měl poměrně omezené možnosti. Lidé tehdy jezdili v létě k moři, což se neliší od dnešních dní. Nabízela se cesta na jih, ale i tam byl směr omezen. Volný průjezd, kdykoliv se člověku zachtělo, byl pouze na slovenské jižní hranici. Znamenalo to naložit automobil a vydat se do Maďarska. Zásoby jídla se brát nemusely, bylo tam levněji, než u nás. Stačilo na hranici ukázat pas a pokračovat. Nepanovaly zde žádné zvláštní restrikce. Naši lidé směřovali v této zemi zejména k jezeru Balaton. Nabízelo teplou vodu, protože bylo mělké a vždy se v létě náležitě prohřálo. Ale nebylo to moře.

Pokud chtěli lidé dojet až k němu, z Maďarska se nabízelo pokračování cesty do Rumunské socialistické republiky. I tam stačilo ukázat pas a mohlo se volně projet přes hranici mezi Maďarskem a Rumunskem. Ovšem cesta k moři byla dlouhá a zejména tehdy obtížná. Auta tehdejší doby měla slabší motory, nežli dnes a dálnice de facto v Rumunsku neexistovaly. Vyžadovalo to tedy další přenocování někde na cestě. A když člověk dojel ke kýžené slané vodě, rumunská část Černého moře ho nejspíš zklamala. Díky mořským proudům a tamějšímu pobřeží je moře neobvykle studené a koupat se v něm mohou po většinu roku pouze otužilci. A tak, Čechoslovákům nezbylo, než se dát ještě dál a přejet další hranici mezi Rumunskem a Bulharskem. Koneckonců, dělali to tak Rumuni v oněch časech a dělají to i dnes. Bulharské pobřeží Černého moře bylo a je v létě teplé a proto se tato destinace stala v socialistických časech vyhledávanou možností pro naše občany, jak strávit dovolenou u moře. Kromě studeného Rumunského pobřeží to tedy byla jediná možná mořská dovolená, která nevyžadovala zvláštní výjezdní povolení.

NDR

Německá Demokratická Republika byla charakteristická svými dvoutaktními automobily Trabant a Wartburg, kterých bylo na našich silnicích hojně. Stejně jako do již zmíněného Maďarska, Bulharska a Rumunska, tam nebyl problém vycestovat. Ale severní moře neskýtalo příliš komfortu v podobě teplé vody, a tak návštěvníci se spíše orientovali na památky v Berlíně, Drážďanech a jiných městech tehdejší doby. Zároveň zde bylo možné velmi levně koupit elektroniku a obecně žít s denními náklady nižšími, než v našem Československu. Z toho důvodu byly při návratu z NDR konány tvrdé prohlídky ze strany východoněmeckých pohraničníků, aby si snad Čechoslováci něco výhodně nedovezli domů.

Polsko

Ano, Polsko má moře. Kdo tam ale byl, uzná, že na koupání to moc není. Zatímco u běžného mořského letoviska si každý představí lehátka se slunečníky, u polského Baltu je to i dnes jinak. Lidé si tu staví ohrádky proti větru, když chtějí nachytat trochu bronzu. Vítr je totiž velmi nepříjemný a studený. Ani moře není teplé a podobně jako v Rumunsku je jen pro otužilce. Naše tehdejší občany to však trápit nemuselo, protože jen tak cestovat do Polska se kupodivu k našemu velkému severnímu sousedovi nemohlo. Fungoval pouze malý pohraniční styk, volně na pas jste mohli projet pouze do příhraničních oblastí Polska. Dále do vnitrozemí, případně k moři, to už vyžadovalo zvláštní povolení. Pokud jste jej neměli a místní policie vás odhalila, čekaly vás problémy a dokonce i hrozilo vězení.

Jugoslávie a Albánie

Jižní Slované, sjednoceni tehdy do Socialistické Federativní Republiky Jugoslávie, nebyli součástí východního bloku a Varšavské smlouvy, přestože i zde vládl socialismus. Maršál Tito, který se stal vůdcem Jugoslávie, založil Hnutí nezúčastněných zemí, které se nehodlalo připojit ani k jednomu ze dvou bloků, soupeřících v tehdejším světě, tedy k sovětskému nebo americkému. Jugoslávie tedy byla „něco mezi“ západem a východem. To ovšem vyžadovalo takzvanou cestovní doložku, kterou si člověk musel vybavit k vycestování do této země. A na to už všichni nedosáhli. Z Jugoslávie bylo totiž možné, při určitých konstelacích, vycestovat i mimo socialistický blok do sousední Itálie. Později se k Jadranu vyhotovoval takzvaný „šedý pas“, který neplatil k výjezdu do kapitalistických zemí.

Co se týče Albánie, zde to bylo ještě horší. Tato malá země byla dříve součástí Varšavské smlouvy, ale po okupaci Československa v roce 1968, se kterou nesouhlasila, z tohoto spolku vystoupila. Vůdce Albánie Enver Hodža poté udělal z Albánie naprosto izolovanou zemi, do které bylo téměř nemožné vycestovat.

Sovětský svaz

Vůdčí země socialistického bloku také nenabízela volné cestování. Pro návštěvu bylo nutné si zajistit pozvání od spřátelené rodiny, nebo cestovní kanceláře. A i tak bylo nutné před cestou zafixovat hlavní cíle cesty. Když už to však člověk absolvoval, cestoval velmi levně, například do Gruzie nebo Střední Asie. V SSSR nebylo dokonce ani pro občany tohoto státu zajištěno svobodné cestování v rámci jeho ohromné rozlohy. Občan Sovětského svazu prostě nemohl jen tak vzít auto a jet z Moskvy do Kyrgyzstánu, aniž by ho všudypřítomné policejní kontroly nelustrovaly s otázkou, proč vlastně do oné destinace jede. Sovětský svaz byl tedy pro našince obtížnou destinací.

Západní země a daleké destinace

Pokud jste se rozhodli strávit dovolenou v daleké zemi a cestovat tam letadlem, celkem myslitelné byly destinace Kuba a Vietnam. Ale i zde už byla nutná prověrka a devizový příslib. Co se týče západních zemí, to už je jiná kapitola. Výjezdní doložku, tedy jakési povolení vycestovat, opravdu nezískal každý.

Jak je vidět, pouze do malého okruhu zemí bylo možné jet bez zvláštních povolení. Překvapivě se možnost vycestovat lišila i do jednotlivých zemí tehdejšího spřáteleného východního bloku. Dnes je situace naprosto opačná. Tam, kde dnes není ani pasová kontrola, se kromě návštěvníků přes hranici dostanou i kriminální živly, které je pak těžké identifikovat. Jednoduchá pasová kontrola na hranicích by proto měla svůj smysl i v dnešní době.