MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Česko a jeho postoj k životu na začátku devadesátých let byl takový, že se viděli jako ti silnější, dominantní, prosperující a že by Slováci vlastně měli být rádi, že jsou součástí Československa. Jenže Slováci více toužili po rovnoprávném nastavení, které by u nich posílilo pocit, že země je i jejich stát.

Vyhnutí se symbolickému aktu

Prvotním chybným krokem a ublížení citů našich slovenských bratrů bylo rozhodnutí prezidenta republiky Václava Havla, kdy zvolil jako cíl své první prezidentské cesty nikoli Bratislavu a Košice, ale Berlín a Mnichov. Důvodem byla snaha posunout vztahy s Německem a symbolicky zavítat do země, kde v roce 1938 začaly komplikace pro Československo.

Havel se tak vyhnul velmi symbolickému aktu v Bratislavě, od kterého všichni očekávali, že složí Te Deum v katedrále sv. Martina, kde bylo v minulosti korunováno dvacet sedm uherských králů. Havel ale neměl tušení, jaké vztahy byly mezi Českem a Slovenskem. Slovenský pocit utlačenosti a česká ignorace se pak začaly čím dál více projevovat.

Zastrčený název Československá republika

Dalším poněkud bolestivým aktem bylo projednávání o změně názvu republiky a předělání státního znaku. Prvotním návrhem bylo vypustit z názvu republiky slovo „socialistický” a slovo „lidový” z názvu armády. Havel navrhl, aby se stát vrátil k původnímu názvu, který platil od roku 1960, a to Československá republika. Státní znak měl pak obsahovat lva s korunkou a tři vrchy s dvojitým křížem Slovenské republiky.

Tehdejším slovenským poslancům přišel návrh Československá republika nepřijatelný, protože dle jejich názoru málo zohledňoval to, že Československo tvoří dvě části. Cítili se zastrčeně. Vznikaly stále další a další návrhy, u kterých si vždy někdo našel nějaký problém. Konečně dne 29.3. byl nakonec schválen název Československá federativní republika. Slovensko ale stále nesouhlasilo s tímto rozhodnutím a začaly probíhat demonstrace, kde se objevovaly nápisy „český národ neuznává existenci slovenského národa”.

Dvě vlády, co se neshodnou

Vzájemné vztahy se vyhrocovaly nejen u veřejnosti, ale především v politice. Slovensko si prosazovalo vlastní názory, zákony i zahraniční vztahy a Česko to často nechápalo. Slováci tak toužili po samostatnosti, ale nebyli schopni rozseknout toto dlouholeté pouto. Později i česká strana pociťovala tlak ze strany Slovenska a začalo se schylovat k názoru, že bude přeci jen nejlepší, když se republika rozdělí.

Sám Havel poté řekl, že existují jen dvě logická řešení, jak tuto situaci vyřešit – buď se začne rychle budovat demokratický a prosperující stát založený na federálním principu, anebo se rozdělí právním a kulturním způsobem na dva samostatné státy. Jelikož nelze být společným státem a zároveň jím nebýt, nelze mít společnou armádu, zahraniční politiku či měnu.

Dobrý den, republiko

15. prosinec byl poslední den, kdy se sešla federální shromáždění a zrušily se pracovní poměry ve federálních institucích. O dva dny později federální shromáždění přestalo existovat.

16. prosince si Češi schválili svoji první ústavu. Česko si i navzdory nesouhlasu Slováků přivlastnilo československou vlajku. Slováci to brali jako nefér jednání a důkaz toho, že Češi brali Československo vždy pouze jako samostatné Česko.

Zdroj:

Časopis Respekt speciál “Rozdělení československa”