Jak naši slovanští předkové slavili Vánoce a v čem nás inspirovali?

Samotný název Vánoce znamená a vyjadřuje posvátné noci, které byly v dřívějších dobách vnímány jako tajemné svátky. V těch docházelo zároveň ke smrti i zrození a pojilo se s nimi mnoho tradic i rituálů, z nichž některé v mírně pozměněné podobě přetrvaly až do dnešních dob.

Od hořících ohňů k Betlémskému světlu

Stejně jako u křesťanského pojetí Vánoc, které oslavují zrození Ježíše Krista, také slovanské oslavy směřují k uctívání nově zrozeného boha. Tím je ve slovanském pojetí bůh Dažbog, který se jako dítě rodí právě na zimní slunovrat. V průběhu roku dospívá a nejvyšší silou disponuje o letním slunovratu. Poté jeho moc postupně slábne, až se úplně vytrácí a umírá právě o zimním slunovratu, aby se mohl znovu narodit a odstartovat tak nový roční koloběh. Magická noc slunovratu se tak stává obdobím mezi jeho smrtí a znovunarozením, kdy nastává chaos na zemi a lidský svět se prolíná se světem nadpřirozených bytostí i s dušemi zemřelých předků. Jako ochranu před nevítanými živly používali Slované oheň, který v tomto podání zastupoval Slunce a jeho sílu. Z důvodu ochranné funkce se proto zapalovaly při západu slunce silné špalky dřeva, které měly hořet celou noc a poskytovaly jediné bezpečné místo. Později se zvyk přenesl do jednotlivých domácností, ve kterých se zapalovaly svíce, nebo se přinášelo Betlémské světlo.

Koleda, koleda, Štěpáne!

Dalším ze zvyků, který byl později převzat a v určité podobě přetrval dodnes, je klasické koledování. U Slovanů jej prováděli mladí muži, kteří přestrojeni v maskách často za nejrůznější zvířata obcházeli domy a zaháněli temné síly. Cestou prozpěvovali a hráli různé scénky, za což pak dostávali zaslouženou koledu v podobě jídla, pití nebo drobných peněz. Takto se koledovalo od zimního slunovratu až do přísluní, které dnes zastupuje svátek Tří králů.

Štědrovečerní tradice se slovanskými kořeny

Také většina štědrovečerních tradic pochází z původně slovanských zvyklostí. Kdo by neznal krájení jablíčka, rozlousknutí vlašského ořechu, lití olova, házení střevíců nebo pouštění ořechových skořápek po vodě. Štědrého večera ale hojně využívaly hlavně svobodné dívky, které se různými způsoby snažily zjistit, zda v příštím roce potkají vytouženého ženicha a vdají se. A tak poslouchaly u konírny, zda zařehtá kůň, házely do kurníku rybí kosti a čekaly na kohoutí zakokrhání, nebo hleděly do studny, zda zahlédnou odraz svého milého na vodní hladině. O tomto rituálu se zmiňuje i Karel Jaromír Erben ve své slavné sbírce balad. Pozorný čtenář Kytice jistě zaznamenal, že autor silně varuje před pohanskými zvyky, které se mohou dotyčnému vymstít a mnohdy mu přinesou i smrt. I takový byl vliv křesťanství, které sice z pohanství částečně vycházelo, avšak potřebovalo bezmeznou podporu svých oveček. Proto různými zastrašovacími manévry usilovalo o zapomnění starých slovanských rituálů a tradic, k čemuž naštěstí nedošlo.