Česká jména vyšla z módy?

Původ ryze českých jmen bychom museli hledat již v době pohanů a prvních Slovanů, tedy někdy v době sedmého století našeho letopočtu, kdy obě skupiny obývali naše území. Používání vlastních jmen se poprvé objevilo u vyšší vrstvy obyvatelstva, tedy hlavně u vládnoucí třídy a příslušníků šlechtických rodů. Vlastní jméno dostávali lidé až v dospělosti, děti byly klidně několik let beze jména.Asi až do 13. století známe tzv. jména slovanská. Ta mají pohanský původ, až na pár výjimek. Podle jména bylo tehdy možné zjistit společné postavení jeho nositele. Obecně platilo, že čím jednodušší křestní jméno, tím nižší postavení ve společnosti. Pro prostý lid byla typická jednoduchá a krátká jména, jako třeba Odolen, Dobroš či Chval. Jména byla lidem dávána také podle stavovské příslušnosti. Členové panovnické rodiny a příslušníci šlechtických rodů dostávali jména složená. Do šlechtického stavu tak určitě patřili lidé se jmény jako třeba Drahomíra (vykládáno jako: komu je drahý mír), Boleslav (vykládáno jako: více slávy či slavnější), Ludmila (vykládáno jako: lidu milá).

Zhruba od 13. století se do našich zemí dostávaly vlivy ze zahraničí a s nimi i cizí jména. Nejvíce jich k nám přišlo z Německa, a to v souvislosti s kolonizací. Česká a moravská jména byla doplněna těmi cizími také díky častým sňatkům Přemyslovců s cizími šlechtičnami.

Další česká jména začala vznikat spolu s příchodem křesťanství na naše území. Některá křesťanská jména měla svůj původ v latině, jako třeba jméno Pavel, Silvestr nebo Florián. Další jména vznikla ze jmen hebrejských, a to Jakub, Daniel a Jan. Křesťanská jména na našem území pocházela také z řeckého základu, a to třeba jméno Ondřej, Mikuláš nebo Petr.

Křesťanská jména pak vznikala ještě v jedné vlně, a to ve vrcholném středověku. V té době začala totiž církev řídit téměř každý den lidí. Slovanská a pohanská jména se ze společnosti pomalu, ale jistě vytrácela. Populární byla jména světců. Jednu dobu u nás bylo dokonce povinností dávat dětem při narození jméno některého z křesťanských mučedníků. Měšťané a venkované používali hojně jména jako Jan, Petr, Markéta, Kateřina a Anna. Šlechtě náleželo právo na jména Žofie, Eliška, Jakub, Oldřich či Heřman.

Další vývoj českých jmen přichází v době renesance. V dobách humanismu a reformace nastupují na scénu jména Ámos, Vojtěch, Jiří, z těch ženských pak Veronika a Helena. S příchodem renesance také přichází do našich zemí obliba více křestních jmen pro jednoho jedince. Nejprve se tento trend objevil u vyšších společenských vrstev, později ho převzali i prostí lidé. Obecně platilo, že čím více jmény byl člověk pojmenován, tím více světců ho chránilo před zlými silami. Také se v jeho jméně objevilo více předků, tedy jmen, která dotyčný jakýmsi způsobem po někom zdědil.

S růstem počtu obyvatel a z důvodu omezeného množství křestních jmen viděli lidé potřebu od sebe jedince téhož jména nějakým způsobem odlišit. Proto vznikala příjmení. Ta souvisela s místem, ve kterém daný člověk žil. Příjmení bylo tedy třeba Horský, Záleský, Skalský, Hořejší či Dolejší. Dále bylo příjmení odvozováno podle zaměstnání. Člověk se tak mohl jmenovat Kočí, Mlynář nebo třeba Kovář. Do příjmení se dostávaly často také vlastnosti nositele, který se pak jmenoval třeba Malý nebo Hlavatý. Příjmení mnohdy mělo původ ve jménu otce či matky, jako třeba Davídek, Lokýtek, Jančák nebo Mařák. Používání příjmení jako takových zavedl císař Josef II. (1741–1790) a tzv. „druhá jména“ byla od té doby hlavním rozlišovacím znakem mezi lidmi.Třetí vlna křesťanských jmen k nám přišla v době rekatolizace, neboli v době temna, jak by řekl Alois Jirásek. V té době se v našich zemích rozšířila jména jako Terezie, Barbora, Karel, František nebo Antonín. Snad nejoblíbenějšími jmény byla v Čechách v době rekatolizace Josef a Marie.

Národní obrození s sebou pak přineslo stará pohanská slovanská jména. Vlastenci také vymýšleli jména tvořená podle tradic českého národa. Vznikla tak nová jména, jako třeba Čechomil, Pravoslav nebo Krasoslav. Tato křestní jména se však moc nerozšířila, podobně jako nová obrozenecká slova typu čistonosoplena.

Dvacáté století je ve jménu rodových tradic a nového dobového vkusu. Z té doby známe v Čechách jména jako Tomáš, Jakub, Michal, Ondřej, Kateřina, Markéta, Zuzana, Barbora a Lucie. Slovanské země k nám přinesly nové ženské jméno Soňa. Ze západu na naše území pronikla ženská jména Monika, Renata, Iveta nebo Nikola. Do Čech se pak dostala také jména exotická, a to třeba Lejla, Fatima, Aram či Faris.