Co lidé zdědili po šimpanzích?

Špatné chování druhého člověka v nás často vzbuzuje nevolnost. Podvědomě si dáváme ruku před ústa, dělá se nám mdlo a krčíme nos, jako bychom právě ucítili něco velmi nelibého.

Vysmívali se tomu
Vědci z univerzity v kanadském Torontu zjistili, že reakce lidské tváře na ohavné fotografie, nepříjemné pachy i na morální pohoršení jsou stejné - našpulíme horní ret a ohrneme nos.

"Jinými slovy, jakýsi morální kód, který v nás je, musí mít biologický základ. Chováme se totiž stejně, když se nám srazí mléko i když potkáme někoho, o kom víme, že krade," vysvětluje spoluautorka výzkumu Sarah Wright.

Názor, že morálka má původ hluboko v evoluci, zveřejnil už v roce 1996 primatolog Frans de Waal, když zjistil, že šimpanzi pociťují morální pohoršení a vyžadují jistý druh sociální spravedlnosti.

Jeho teorie tehdy popudila západní filozofy, kulturní antropology a historiky, kteří se po staletí drželi paradigmatu o etice jako výhradní výsadě lidstva.

Přeci jen jsou jiní
Na druhou stranu skutečnost, že při pocitu mravní nelibosti krčíme nos a že šimpanzi mají jakousi morálku, neznamená naprosto totéž.

V některých kulturách je nevěra nepřijatelná, jinde se přehlíží a podobně je tomu například s tělesnými tresty dětí. Každá společnost ale ke svému fungování potřebuje pravidla a v tom jsou příroda i lidé vzácně zajedno.

Mravní kód nezbytný pro život ve skupině je součástí naší základní přirozené výbavy, zároveň ale dodržování morálky pomáhá přežít skupině jako celku, nikoli jednotlivcům.