MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Isabelle se rozhodla ukázat své tělo světu. Vyhublé až na kost, nahé… Její odvaha odhalit se rozdělila svět. Někteří ji i celou kampaň proti poruše příjmu potravy ocenili, jiní fotografie šmahem odsoudili a kampaň označili za příliš krutou.

Isabelle se ale poté, co kampaň odstartovala, neschovala do ústranní. Naopak. O své chorobě otevřeně hovořila v televizní stanici CBS. Reportérce CBS News v niterném rozhovoru přiznala, že už je nebezpečně hubená a že se chce vyléčit. „Jsem kostra. V zrcadle vidím kostru. Ale takovou, která je na cestě se vyléčit,“ je přesvědčená Isabele.

Celý příběh vyhublé modelky začal v jejích třinácti letech. Matka trpěla vážnými depresemi, otec byl vždy někde na cestách. Dětství strávila vlastně v izolaci, stranou od lidí, učila se doma. „Bylo to velmi komplikované, velmi obtížné a velmi bolestné dětství,“ řekla CBS.

Matka podle jejích slov trpěla velkou fóbii, že jednou vyroste. „Spoustu času strávila tím, že kontrolovala mou výšku. Nepouštěla mě ven, protože někde zaslechla, že děti na čerstvém vzduchu rostou. Bylo to naprosto traumatizující,“ vyprávěla Isabelle.

Trauma přerostlo v nemoc, když viděla, jak její matka bojuje s třicetikilovým kanystrem. „Já tehdy vážila o pět kilo více a pomyslela jsem si: jsem těžší než ten kanystr, tak to jsem pro svou matku zátěží. A přemýšlela jsem, jak zhubnu a zastavím růst. S váhou jsem pak šla až na 26 kilo. Mé jídlo se omezilo na dva čtverečky čokolády a pět cornflaků. To jsem jedla celý den,“ líčila.

Před osmnácti měsíci, když vážila 55 liber, upadla do komatu. Poté konečně poznala pravdu ohledně anorexie. Pochopila, že jde o vážnou psychickou poruchu, která nakonec může člověka i zabít. A činí tak až v deseti procentech případů tohoto onemocnění. Tehdy se rozhodla žít a akceptovala pomoc. Nyní váží jednatřicet kilo.

„Vím, že mi to zabere nějaký čas, ale raději se budu zlepšovat pomalu a jistě, než rychle nabrat váhu a pak do toho znovu spadnout,“ řekla v televizi. „Musím si zvykat na to, jak vypadám s více kily.“

Caro si za dobu své nemoce musela zvyknout, že na ni lidé na ulici zírají s otevřenou pusou. Šokovaně si na ni ukazují prstem, někteří se smějí. „Když jsem se poprvé přestěhovala do Marseille, nikdo se mnou nemluvil, všichni na mě jen zírali. Přestala jsem vycházet z domů a když jsem si vyrazila, odmítali mě v barech nebo kavárnách obsluhovat. I proto jsem o tom dlouho odmítala hovořit, bála jsem se, že mě lidé odsoudí,“ zavzpomínala Isabelle.

„Lidé nemají ponětí, jaká anorexie vůbec je. Myslí si, že prostě jen přestanete jíst. Ale vy se přece nerozhodnete jednoho dne skončit s jídlem. Tak to není. Je to velmi těžké, je to utrpení, je to hluboko v každém nemocném. To, jak se na mne lidé dívali, mi nikdy nepomohlo. Trpěla jsem tím,“ doplnila.

Nyní už ale Caro dělá pokroky. Intenzivní a trvalá psychiatrická pomoc a dobrá lékařská péče dělají svoje. Dokonce už je natolik silná, že si dělá plány do budoucna a přemýšlí o svých cílech. „Chtěla bych mít dítě,“ řekla. „Doufám, že toho budu schopna. Doktor říká, že je to možné. Jenže stále nemenstruuji, moje tělo je příliš slabé.“

S reportérkou CBS hovořila také o svém vztahu a o sexu. „Někoho mám, ale je to komplikované. Teď je to spíše platonický vztah, protože jednoduše jsem velmi tenká a slabá a je obtížné užívat si fyzický vztah s tak křehkým tělem, když mám normálního chlapa. Jsem stále nervózní v otázce sexu,“ řekla.

O dítěti sní, další plány jsou prozaické. „Hlavně být schopna žít. A poslat lidem zprávu, že život je krásný a že za to stojí. Že se váš život může zlepšit, když bojujete a věříte,“ zakončila Isabelle.