Jsem adoptované dítě?

Dříve nebo později se adoptované děti mohou začít ptát, zda se skutečně narodili rodičům, kteří je nyní vychovávají jako své vlastní. Podle psychologů k těm nejhorším situacím, které mohou přinést traumata na celý život, jsou situace, kdy se dítě dozvídá pravdu o svých rodičích zprostředkovaně od cizích osob, nebo se někdo dopustí zcela nevhodné narážky, která vyvolá nejednoznačné dohady a otázky...

Pravdu ano či ne?
Přestože k odhalení pravdy o biologických rodičích nemusí nikdy dojít a rodičovství není po celou dobu životu adoptovaného zpochybněno, možnost, že se tomu tak stane, je reálná.

Následky nechtěného zjištění v podobě náhodné informace nebo přímo cílené od třetí osoby, která navíc sdělí pravdu necitlivým způsobem, bývají však natolik závažné, že většina psychologů doporučuje říci dětem pravdu o jejich vztahu k rodičům.

Je tedy lepší vědět o tom, že jsem adoptovaným dítětem nebo ne? Na otázku nemají odborníci jednoznačnou odpověď. Pokud by nikdy nemělo dojít k možnosti odhalení pravdivé skutečnosti, bylo by možná pro všechny zúčastněné – a pro adoptované dítě především – snazší žít v představě, že jeho rodiče jsou také rodiči biologickými.

Otázky, které si však dítě klade zejména v období dospívání, a také často jeho snaha zjistit pravdu o svém původu však nezaručují, že se dítě pravdu nikdy nedozví.

Názor odborníka
I z toho důvodu doporučuje například psycholog Tomáš Novák říci dětem pravdu, a to dokonce co nejdříve. Následky pozdějšího odhalení pravdy považuje za mnohem závažnější. Tomáš Novák k tomu říká: „Za deset let a ve stovkách rodin, s nimiž jsem byl v kontaktu, jsem se nesetkal s tím, že by šetrné sdělení pravdy dítěti v předškolním věku způsobilo nějakou škodu.

Dokonce dále uvádí: „Problémy někdy činí jen to, že dítě chce, aby příběh 'Jak jsme se našli' rodiče vyprávěli znovu a znovu."

Příběh „Jak jsme se našli“ považuje Tomáš Novák za ideální formu, jak sdělit dítěti, že jeho současní rodiče nejsou zároveň rodiči biologickými. Navíc uvádí, že je vhodné uvést pro dítě také nějakou výhodu, jako například, že jiné děti nemají možnost vybrat si rodiče, ale právě toto adoptované se hned po příchodu nových rodičů do dětského domova tak usmívalo, že rodiče hned věděli, že právě toto dítě k nim patří. Zcela logicky se lépe rodičům vysvětluje příběh, spojí-li se s pohádkou a ujištěním, že od té doby, co se rodiče s dítětem „našli“, jsou těmi nejšťastnějšími.

Lépe dříve než později
Dozvědět se tedy pravdu o své adopci již v dětství můžete považovat za výhodu a vhodný krok ze strany rodičů, jakkoliv můžete v pozdějším věku pochybovat o tom, zda jste tuto skutečnost chtěli či nechtěli vědět. Problematičtější může být dozvědět se o pravdě v období dospívání, kdy často zpochybňujeme autoritu i biologických rodičů a v případě adopce může dojít k něčemu podobnému ve vyšší míře.

Na druhou stranu právě v tomto období se dospívající často ptají na otázky související s hledáním jejich identity a také v období puberty nejčastěji sami zjišťují pravdu. Nedozvěděli jste se ji od rodičů, ale zjistili jste ji sami? Případně od třetí osoby? Nemá smysl klást za vinu svým rodičům, že vám sdělili či nesdělili pravdu, či zda to bylo či nebylo ve vhodný okamžik vašeho života. Z hlediska existence a dalšího vývoje je vždy lepší být ujištěn o lásce rodičů, kteří vás vychovávali, než se donekonečna trápit dohady a otázkami týkající se vlastní identity.