MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Do Teheránu se přestěhovala v padesátých letech, když se vdala za mladého iránského aristokrata. Jenže poměry pro privilegovanou existenci tamní šlechty se brzy dramaticky změnily. V roce 1979 proběhla islámská revoluce a následovala osmiletá válka se sousedním Irákem Saddáma Husajna.

Firouz čelila finančním těžkostem a nějaký čas strávila také ve vězení. Pak si ale díky záchraně starobylého koňského plemena před zánikem vydobyla slávu v jezdeckém světě, navíc dovedla tyto koně dokonce na dostihové okruhy.

Během té doby pozorovala, jak se Irán mění. Z proamerické monarchie na islámský stát, který označuje Ameriku za „Velkého Satana“. „Několikrát jsem byla nahoře a pak zase hodně dole. Na téhle sinusoidě jsem jela dlouho,“ vylíčila Firouz agentuře Reuters. Při rozhovoru seděla ve svém jednoduchém cihlovém domě, přímo u otevřeného ohně.

Jedna z mála Američanů, kteří v Iránu zbyli, žije sama. Přímočará žena ale rozhodně není zastánkyní americké politiky na Středním Východě. Říká, že jakýkoliv útok na Teherán kvůli jadernému zbrojení může znamenat katastrofu pro celý region.

Její západní přátelé si myslí, že je blázen, pokud žije uprostřed ničeho v zemi, která je ostrou opozicí vůči USA, ale Firouz říká, že jí přesun do Iránu rozhodně nemrzí a že by jej nikdy dobrovolně neopustila.

„Už dlouho o sobě nepřemýšlím jako o Američance,“ řekla. „Víc by mě mrzelo, kdybych takto sama žila v Americe. Spousta lidí mi chybí, ale nechybí mi jejich životní styl.“ Zůstaly jí alespoň plné hrsti vzpomínek, baví hosty historkami ze svého bohatého a rozmanitého života.

Vzpomíná na chvíle, kdy se musela ukrýt do vozu, když okolo americké ambasády létaly kulky. Krátce předtím, než únos Američanů v roce 1979 definitivně zpečetil nepřátelství mezi oběma zeměmi. Pak to byly irácké rakety, které vybuchovaly okolo rodinného domu v hlavním městě Iránu. „Byly to těžké doby, bomby padaly úplně všude,“ doplnila Firouz.

Před revolucí znala řadu prominentních lidí, stejně tak i její manžel. Mezi nimi i západní autory, cestovatele nebo velvyslance. Ale pak to náhle skončilo, když byl šáh Reza Pahlaví před téměř třemi dekádami svržen.

Byla nastolena jiná pravidla, přísný islámský režim. A vzhledem k tomu, že rodina paní Firouz patřila za doby monarchie k privilegovaným, skončili někteří její členové za mřížemi. Ona na tři týdny, její muž Narcy na tři měsíce.

Narcyho bratr byl odsouzen k smrti, nakonec byl šest let ve vězení. Řada lidí, které znala, byla popravena. Majetek rodiny byl zkonfiskován a připadl státu.

Firouz, která vychovávala tři děti, byla přinucena prodat své šperky a stříbro, aby se rodina vůbec udržela nad vodou. „Neměli jsme nic. V těch dnech jsme neměli vážně ani nic do úst. Byli jsme celou tu dobu o hladu,“ vzpomínala a pak už s úsměvem dodala: „Ale kdo může říci, že v jednom životě prožil dva odlišné osudy?“

Rodina tedy zcela změnila svůj život a založila farmu, na které Firouz dodnes žije. Od roku 1994 je vdova, jejími společníky je pět psů, 45 koní a pár vesničanů, kteří pracují na její farmě.

Už si prý odvykla starat se nějak zvlášť o osobní majetek. Ve svém pohodlném, ale opravdu jednoduchém domě má tak jen spoustu knih, perské koberce a kresby koní. Do Ameriky už se nikdy nevrátí, hodlá zemřít v zemi, která prožila dva různé osudy, jejíž budoucnost je nejistá, ale kterou přijala za svůj druhý domov.