Muž, který žije s vlky

Taková normální vlčí rodina...

Devětasedmdesátiletý Werner Freund byl odjakživa fascinován vlky. Jeho obsese před 40 lety přerostla v praktický skutek, když v německém městečku Merzig vybudoval svou „vlčí rezervaci“. Dnes je to jeho „druhý domov“, kde tráví nejvíce času. Rodinou tohoto německého důchodce je tlupa s pěti druhy vlků – kanadským, arktickým, sibiřským, evropským a mongolským.

Syrové maso ochutnává nejdřív člověk

Ačkoliv je Werner člověk, jeho vlci ho přijímají. Už dlouho je zvířaty vnímán jako vůdce smečky. Své výsadní postavení si nevydobyl silou, ale především tím, že svým svěřencům zajišťuje pravidelný přísun jídla. To se skládá většinou ze syrového masa (například nějakého opeřence nebo jelena), který Werner Freund získává od svých dodavatelů mimo svět rezervace. „Ještě, než ale vlky přivolám k jídlu, rozžvýkám kus masa. Musí ze mě cítit, že jsem jedl první. Dávám tím najevo své dominantní postavení ve smečce,“ vysvětluje chovatel.

Projevy vlčí sympatie někdy bolí

Když není čas jídla, užívají si členové „vlčí smečky“ volnou zábavu. Werner se stává terčem vlčích projevů sympatií – jeho svěřenci mu olizují obličej, čímž mu projevují svou podřízenost a uznání. Jenže pro Wernera Freunda nejsou všechny příznaky vlčí lásky vždy příjemné. Zvířata například svou přízeň projevují tak, že se snaží čenichem zasáhnout koutek úst. Pro staříka, který je váhově o polovinu lehčí, jsou takové neohrabané vlčí kejkle dost bolestivé. O tom svědčí i fakt, že důchodce má na těle spoustu modřin, šrámů a jizev. „Tato intimní gesta jsou nezbytnou součástí vlčího života. Pokud chci být respektován, musím je přijímat. Kdybych nežil jako vlk, nikdy bych se k těmto zvířatům nedostal tak blízko,“ říká Werner Freund a pokračuje: „Všiml jsem si, že třeba dominantnější vlci mají ve zvyku se ke slabším jedincům chovat arogantně. Já jako člověk arogantní nejsem, ale v pozici vlka musím být. Jen tak si můžu uchovat své postavení vůdce smečky.“

Naladění na „vlčí strunu“

Werner Freund s vlky vždy jedná „po jejich“ – chodí po čtyřech, vrčí a někdy své svěřence i kousne. Tento bodrý muž si totiž uvědomuje, že jeho pozice „jedničky“ ve skupině může být kdykoliv ohrožena jiným vlkem. Proto ji musí neustále upevňovat. Podle Freunda je to neustálý stres – denně musí být ve střehu a dávat pozor, zda ve své tlupě nepozoruje nějaké známky „převratu“. „Když vstupuji za plot, kde chovám vlky, nejdřív kontaktuji toho nejdominantnějšího jedince ve skupině. Kdybych šel hned za celou tlupou, vlci by to brali jako útok,“ vysvětluje nezvyklou mentalitu zvířat Werner Freund. Ten se i ve svém pokročilém věku snaží se svým zvířecím miláčkům co nejvíce přizpůsobit, ale sám moc dobře ví, že musí být opatrný. Stačí malá osudová chybka a riskuje nejen své výsadní postavení, ale především život. Proto se ze zásady neúčastní ostrých bojů a rvaček, které bývají mezi vlky zvykem. „Nepletu se mezi ně, protože by tu bylo riziko, že by mě mohli napadnout a já bych se jim jako člověk neubránil,“ říká Freund.

Zvířata jako motor života

Chovatel vlků ví, o čem mluví. Svůj 25akrový „vlčí ráj“ vybudoval v roce 1972 a odchoval v něm více než 70 zvířat. Freund většinu času tráví se svými svěřenci, ale nevyhýbá se ani kontaktu s lidmi: „Když jsem v lidské společnosti, jsem člověk. Jakmile se ale ocitnu mezi vlky, odhazuji všechno lidské a měním se ve zvíře.“ Tento rok bude Wernerovi Freundovi osmdesát let. Jeho fyzická kondice s přibývajícími lety pořádně oslabuje. Stařík si ale nic nepřipouští, dokud bude moci, bude se stále starat o své „čtyřnohé miláčky“. Tento závazek mu dává vnitřní sílu se vypořádat s nemocemi, bolestmi těla a kloubů. Vlci jsou jeho smyslem života a tak to bude prý až do konce.