Vrátí se na oblohu obří vzducholodě?

Obří vzducholodě brázdící oblohu dnes patří historii začátků aviatiky a většina lidí si na ně vzpomene snad jen při čtení románu Julese Vernea, nebo při sledování filmů režiséra Karla Zemana. Po zkázonosné havárii obří vzducholodě Hindenburg v roce 1937 se vývoj těchto vzdušných korábů zastavil a od té doby patřil rozvoj letecké dopravy výhradně klasickým letadlům, jaké známe dnes. Nyní se však zdá, že díky moderním technologicky vyspělým materiálům by se mohl podařit návrat vzdušného plavidla, které kombinuje prvky starých vzducholodí a moderních letounů.

Armádní projekt

Projekt Airlander byl původně k vojenským účelům vyvíjen a testován americkou armádou, které jej však v roce 2012 zrušila. Projekt převzala britská společnost Hybrid Air Vehicles, která dokončila funkční prototyp a hodlá svůj stroj nabízet jako univerzální prostředek specifické osobní i nákladní dopravy. Na první pohled Airlander připomíná obří vzducholoď, jejíž polštářovitý balón je naplněn zhruba třiceti sedmi tisíci kubíky hélia a díky délce úctyhodných 93 metrů z něj dělá největší vzdušný koráb na světě. Pro srovnání je o dvacet metrů delší než největší dopravní letoun Airbus A380 a o devět metrů delší než nákladní obr Antonov An-225.

Oproti klasickým letadlům má Airlander ze své konstrukční podstaty výhodu kolmého startu a přistání bez nutnosti dlouhé letištní dráhy. K vzletu využívá z šedesáti procent vlivu aerostatického tlaku, který působí na héliový balón, lehčí než vzduch. Zbytek obstarají dva otočné vrtulové motory umístěné na spodních krajích trupu, které zároveň slouží jako hlavní letový pohon. Let vzduchem usnadňuje aerodynamický tvar balónu i malá křídla na zádi, kde je taktéž umístěna další dvojice motorů určená pro řízení letu. Všechny čtyři motory jsou turbodieslové čtyřlitrové V8 agregáty s výkonem 350 koní.

Majestátní koráb

Letová hladina vzducholodi se pohybuje kolem hranice šesti kilometrů. Motory dokážou rozpohybovat loď rychlostí až 148 km/h, což je sice oproti proudovým letadlům velmi nízká hodnota, avšak na rozdíl od nich jsou dieslové motory méně hlučné a v emisích podstatně šetrnější k životnímu prostředí. Výhodou je i schopnost Airlanderu udržet se ve vzduchu po dobu jednoho až dvou týdnů podle letových podmínek. Schopnosti přistání na jakémkoliv povrchu a kolmého startu jsou vykoupeny omezenou nosností deseti tun, což je oproti sto padesáti tunám u zmiňovaného Airbusu velmi málo.

Na výrobu vnitřního pláště balónu byly použity moderní syntetické tkaniny, které jsou zároveň velmi pevné a lehké. Jako ochranná vrstva slouží vnější plášť vyrobený ze speciálního pružného laminátu Tedlar. Přepravní kabina zavěšená pod balónem je rozdělená na tři části. V kabině je místo pro piloty a 48 cestujících, dále je zde velký úložný prostor pro náklad a další prostor pro nádrže s palivem. Cena Airlanderu se odhaduje na 110 miliónů dolarů a v současné době firma provádí zkušební lety. Spíše než ve veřejné dopravě firma počítá s nasazením vzducholodi v různých humanitárních misích či stavebních operacích na těžko dosažitelných místech.