Hour of Victory: viděli jsme lepší

Jsou očekávané hry, na které si výrobci konzolí kupují exkluzivitu. Příkladem budiž série GTA nebo Guitar Hero. S tím se nedá nic dělat, nezbývá než vyčkat na vypršení klauzule či doufat v nezmršenou PC konverzi.

Jsou ale i takové tituly budící před vydáním zájem, jež vyjdou nejprve na konzolích, kde si uříznou takovou ostudu, že s počítačovým portem je potřeba nějakou dobu počkat – dokud neodezní mediální kritika a nebude možno udat aspoň pár tisíc kusů, než se zase rozezvučí poplašné tamtamy recenzentů.

Dokonalým příkladem je Hour of Victory – hra, která na Xboxu 360 propadla takovým způsobem, jaký je v případě střílečky z druhé světové války hodně málo pravděpodobný. A po půl roce ji tu máme. V pozadí přitom není vidět nic jiného než snahu vydavatele minimalizovat ztrátu, čemuž by měla dobře posloužit aktuální „Call of Duty vlna“.

Je s podivem, jak odlišné zážitky si hráč může odnést z na první pohled totožných her. Zatímco Call of Duty je skvělou, řemeslně dokonale zvládnutou, ale stále jenom akční jízdou, Hour of Victory představuje přehlídku zmatenosti, špatně poskládaných elementů hratelnosti a nevyužitého potenciálu.

Ačkoliv si autoři nevěděli příliš rady ani se základním herním designem, překvapivě se rozhodli pro zařazení neokoukaných prvků. Třeba výběr jedné ze tří postav před každou misí.

Ross je klasickým bijcem s nejpevnějším zdravím a největší silou, Bull je přesným odstřelovačem a Taggart pro změnu tichošlápek vybavený rambo nožem, který je jako dělaný na likvidaci nepřátel po nepozorovaném vynoření se ze stínu.

Takovému nápadu bychom určitě zatleskali, jen kdyby Bull s Taggartem nepůsobili jako vystřižení z jiné hry. Je sice hezké, že nabízí de facto odlišné herní styly, ale jednostranně navržené úrovně a neustále se valící vlny nacistů nahrávají do karet jednoznačně Rossovi, a to ze dvou důvodu – od počátku mise má použitelný samopal, se kterým se dají nepřátelé vykosit nejrychleji, a ke všemu vydrží podstatě více než jeho druhové.

Jistě, jsou tu místa, kde využijete specifické schopnosti toho kterého vojáka, ale jsou do hry tak nešikovně naroubována, až působí kontraproduktivně. Ross umí posunovat předměty, Taggart odemykat a Bull zase přelézat. Výsledek je diletantský. Běžíte lineárním prostředím, když v tom narazíte na překážku. Rozlehlé prostranství přitom nabízí tři vedle sebe postavené způsoby, jak ji zdolat. Odsunutím vozíku, odemknutím zámku či přelezením plotu. Vybraný charakter vám postup dále samozřejmě předurčí.

Jinak se zážitky ze hry prakticky neliší – i s Taggartem nakonec čapnete první Thompson a vydáte se kosit stín nestín. Rozdílná je pak pouze obtížnost.

Hour of Victory v tomto směru zabíjí především možnost výběru vojáka. Kdyby na každou misi byl jeden z trojice přidělen a design mu byl ušit na míru, asi by to dopadlo jinak.

Takové záblesky tu totiž jsou a třeba mise, kdy běháte po berlínských střechách a odstřelováním Němců se snažíte ochránit spojenecký tank, není vůbec špatná, stejně jako Taggartův výběh jako dělaný pro plížení. Jenže takových úrovní je v celé hře pár, což nestačí.

Propracovaný příběh se od Hour of Victory nedá očekávat, ovšem když už tu jsou poměrně časté neherní sekvence, měly by být určitou motivací a osvětlovat, proč se vlastně ženete tam a tam, jaké jsou plány operace apod.

Takhle se na začátku dozvíte akorát tolik, že Němci chystají atomovku a v dalších záběrech už na sebe postavy, u kterých netušíte, kdo je kdo, pouze tupě pokřikují a generují unikátní hlášky typu: „Nejste to nejlepší, co reprezentuje naši armádu, vy jste to nejlepší vůbec."

Střílení si tady užijete habaděj, vlastně ani nesundáte prst ze spouště. Prakticky neustále běžíte kupředu, jednotlivé nácky kosíte takříkajíc za pochodu, pokud se jich na nějakém místě náhodou vyrojí vícero, tak se prostě zastavíte, vymlátíte je z jejich úkrytů (jakmile nějaký zaujmou, už z něj nevylezou) a běžíte dále.

Umělá inteligence je strašná. Pravidelně se stává, že vás protivník zmerčí, ale přesto běží pryč se slovy „někde tady musí být“.

Přesto to celé tak nějak svižně odsýpá, a proto nejde tuhle podivně hypnotizující střelnici dokonale odsoudit. Pravdou je, že proti konkurenci nemá šanci, ale zároveň se nedá vyloučit, že těch pět hodin nutných k dohrání u Hour of Victory prosedíte. Za pár dalších hodin tento hřích zapomenete, to bezesporu, ale přestože autoři udělali všechno pro to, aby hra nefungovala, ona přesto jakž takž šlape. Obdivuhodné.

Verdikt: 4/10

Výrobce: Midway
Distributor: CD Projekt
Cena: 799 Kč (PC verze), 599 Kč (Xbox 360)