Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Katastrofa vesmírné lodi / foto: shutterstock

Kolik lidí už zahynulo ve vesmíru? Jak jsou cesty do kosmu nebezpečné?

Lety do vesmíru jsou obecně považovány za velmi riskantní záležitost. Určitě více, nežli lety běžným letadlem, autem nebo vlakem. Pravděpodobnost fatální havárie je však i zde celkem nízká.

Už během prvního letu Jurije Gagarina bylo jasné, že kosmické starty, orbity a přistání nebudou procházkami růžovým sadem. Téměř každý let obnášel potíže, nepřesnosti, korekce a taky notnou dávku potu a nervozity. Ovšem celkem pětkrát se objevily tak nepřekonatelné potíže, že to dokonce skončilo smrtí kosmonautů.

Apollo 1 – leden 1967

První start amerického programu Apollo, který měl nakonec dosáhnout přistání lidí na měsíci, byl naplánován na 21. února 1967. Ovšem předtím probíhaly cvičení včetně simulovaného startu s posádkou uvnitř. Je známo, že vzhledem k vražednému tempu projektu nebyla vesmírná loď příliš odzkoušena a společnost North American Aviation – výrobce kosmické lodi – nevyhrála výběrové řízení, ale k zakázce se dostala přes zákulisní vyjednávání. Šití horkou jehlou se nevyplatilo a uvnitř vesmírné lodi přeskočila jiskra mezi nedostatečně izolovanými elektrickými spoji. Následný požár během pěti minut udusil všechny 3 členy posádky. Sice nezemřeli v kosmu, ale ve vesmírné lodi, která je tam měla dopravit. Tedy na samém začátku jejich vesmírné pouti.

Sojuz 1 – duben 1967

Další oběť si smrt vyhlédla na druhé straně zeměkoule a opačném konci vesmírné pouti, tedy přistání. Sovětský kosmonaut Vladimir Komarov vzlétl v kosmické lodi Sojuz 1, kterou už od počátku provázely nejen konstrukční problémy. Záložním pilotem byl slavný Jurij Gagarin, tou dobou už národní hrdina. Jelikož Gagarin věděl o konstrukčních nedostatcích Sojuzu, snažil se dosáhnout toho, aby letěl on místo Komarova. Bylo mu totiž jasné, že vláda by kosmonauta číslo 1 nenechala letět na neodzkoušeném stroji. To se mu ovšem nepovedlo a Sojuz 1 vyletěl neotestován nepilotovanými lety. Už během letu vznikly potíže, ale přeci jen se kosmickou loď povedlo navést na přistání. Nicméně, při tomto manévru se zamotaly padáky přistávacího pouzdra a kosmonaut Vladimir Komarov narazil na zemský povrch v rychlosti 130 metrů za vteřinu. Takový náraz nemohl přežít. K tragédii došlo tak opět na zemi, ovšem na rozdíl od Apolla 1 na samém konci plánované pouti.

Sojuz 11 – červen 1971

vzlet kosmické lodi z naší planety byl sovětský Sojuz 11. Jednalo se o pilotovaný let směrem k orbitální stanici Saljut 1, tedy laicky řečeno předchůdci stanice Mir, nebo dnešní mezinárodní kosmické stanice. Vzlet a spojení s orbitální stanicí proběhl celkem bez problémů. Kosmonauti dokonce 23 dní strávili na palubě stanice a prováděli různé pokusy a měření. Po elektrickém zkratu a následném lokálním požáru ovšem dostali rozkaz k návratu na zemi. Cítit zemskou přitažlivost se jim však už nepoštěstilo. Při sestupném manévru došlo k netěsnosti vyrovnávacího ventilu a úniku vzduchu. V kabině tak vzniklo vakuum a tento stav trval celých 11 minut, než se kabina opět začala plnit vzduchem z atmosféry. Jelikož kosmonauti neměli ani lehké skafandry, došlo u nich ke ztrátě vědomí a udušení. Loď sice pokračovala v sestupu a dle plánu dosedla nepoškozena na zemský povrch, ovšem řídící středisko zachycovalo pouze signál radiomajáku. Po otevření kosmické lodi zvenku bylo jasné, že třem statečným už nebude pomoci.

Challenger – leden 1986

Americký raketoplán Challenger odstartoval 28. ledna 1986 na svou desátou misi, byl tedy už řádně otestován v reálných úkolech a nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě. Mnoho lidí přihlíželo startu v krásném počasí a zdálo se, že vzlet probíhá bez problémů. Ovšem 73 vteřin po startu došlo kvůli selhání pryžového těsnění pomocné rakety k prohoření spoje mezi ní a velkou externí nádrží. Následná exploze rozmetala celou soustavu a posádka zřejmě zahynula okamžitě. Je však možné, že se tak stalo až po nárazu kabiny na mořskou hladinu. Prezident Reagan tehdy prohlásil členy posádky za hrdiny a lety raketoplánů byly na dva roky pozastaveny. Během této doby se katastrofa analyzovala a přijaly se zlepšovací opatření pro další lety. Smrt si během této nehody vybrala ve vesmíru zatím svou největší daň – v jednom okamžiku 7 lidských životů.

Columbia – únor 2003

Start i mise amerického raketoplánu Columbia probíhala celkem bez problémů a nic nenasvědčovalo velkým potížím. Tragédie se stala, na rozdíl od Challengeru, až na samotném konci mise, 16 minut před plánovaným přistáním. Příčinou havárie bylo poškozené tepelné těsnění náběžné hrany křídla. Poškození vzniklo už při startu, kdy se ulomil z palivové nádrže kus pěnové izolace, který narazil na náběžnou hranu rychlostí asi 200 m/s. Jakmile se raketoplán po úspěšné misi vracel na zemi, tepelné destičky náběžné hrany v místě poškození se odlomily a konstrukce křídla začala být propalována plazmatem. K rozpadu raketoplánu došlo ve výšce 63 kilometrů a dvacetinásobné rychlosti zvuku. Sedmičlenná posádka (kromě 6 Američanů zde byl 1 občan Izraele) nemohla havárii přežít. Pozdější vyšetřování ukázala, že Columbii by nebylo možné zachránit, ani kdyby se o problému vědělo už na oběžné dráze. Na vypuštění jiného raketoplánu nebo ruské lodi nebyl čas, spojení s mezinárodní kosmickou stanicí a přestup kosmonautů do ní nebylo možné kvůli jiné dráze letu obou vesmírných těles, na přiblížení nestačilo palivo. Rovněž oprava náběžné hrany křídla byla nemožná, místo bylo nejen špatně dostupné, ale posádka neměla na opravu ani vybavení. Přitom, kdyby padající úlomek pěnové izolace poškodil destičky dále v křídle a ne na náběžné hraně, posádce by se pravděpodobně povedlo se strojem přistát bez problémů.

Co dál?

Při startech a přistáních kosmických lodí došlo celkem k pěti smrtelným haváriím. Zemřelo zde celkem 21 odvážných průkopníků dobývání vesmíru (16 Američanů, 4 Sověti a 1 Izraelec). Nehody se staly vždy při startu nebo přistání. Riziko se tedy shoduje i s běžnými letadly, kde je nejnebezpečnější start a přistání. „Tam nahoře“ tedy při orbitálním letu, nikdy k fatální katastrofě nedošlo. Od prvního letu Jurije Gagarina proběhlo už více než 350 pilotovaných letů do vesmíru. Pouze 5 z nich skončilo tragicky. Pokud se tedy vydáte na vesmírnou pouť, pravděpodobnost, že celý let přežijete ve zdraví, se blíží 99 procentům. To jedno procento smrtelných havárií ovšem znamená, že vesmír je dodnes doménou velmi odvážných lidí, kteří se nebojí riskovat vlastní život pro pokrok a budoucnost nás všech. Važme si jich za to.

Kolik lidí už zahynulo ve vesmíru? Jak jsou cesty do kosmu nebezpečné?

V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!