TERRAPOLIS – příběh roku 2100, 5. část

Kapitola 8

Úterý, 1. června 2100, 12:15 hodin, Aomori, Japonsko

Aomori je, na japonské poměry, nevelké město na severním okraji ostrova Honšu, se strategickou polohou uvnitř zálivu Mucu Wan. Je sídlem velitelství východního okruhu ozbrojených sil Východní Unie. Město slouží jako servisní organizace pro velitelství, námořní základnu, výcvikové a školící středisko. Poskytuje zázemí stovkám důstojníků, tisícům námořníků, technikům a mnoha civilním zaměstnancům rozsáhlého komplexu, zahrnujícího vše potřebné pro vzdělání a trénink kadetů – profesionálů.

Mimořádná koncentrace zábavních center je jednou z charakteristik tohoto města.

Jako téměř všechna ostatní armádní zařízení, trpí i Aomori nedostatkem zájmu. Kapacita velmi luxusní námořní akademie a výcvikového střediska je naplněná sotva z poloviny.

Admirál Tanaka věděl dobře o Borisově mimořádném vlivu mezi důstojníky štábu velení spojených bezpečnostních sil Unie i mezi, ještě vlivnějšími, senátory. Hodlal získat Borise pro svoji myšlenku neprodleného útoku na západního nepřítele.

Tanakova strategická vize byla nepřímo podepřena schváleným senátním dokumentem z roku 2096, který dával armádě až nebezpečně otevřený mandát k jakékoliv akci, směřující k eliminaci rizika spojeného i jen se samotnou existencí západního nepřítele. Díky již zmíněné pasivitě společnosti i armády samotné od té doby ale stále nedošlo k sebemenšímu posunu. Tak se to alespoň mohlo jevit. Pravdou je, že se v útrobách Borisovy výzkumné centrály i v jiných vojenských vědeckých pracovištích muselo nejprve zcela dokončit ještě něco dalšího, velmi důležitého pro skutečné naplnění vojensko-politické doktríny Východní Unie. A to se před nedávnem konečně podařilo…

Z velitelství to bylo do oblíbené Tanakovy restaurace jen pár kroků a tak se přesun konal bez použití techniky – pěšky. Oba muže ovšem následoval Borisův ZUMI. V poslední chvíli Boris vydal myšlenkový povel a ZUMI (tedy ten „materiální“) zůstal stát ve speciální čekárně rozsáhlé recepce hlavní budovy velitelství. ZUMI ovšem dál následoval Borise – už jen jako součást jeho virtuálního vědomí.

„Borisi, jaký je Váš názor na současnou politiku vlády?“ Začal admirál – podle jeho měřítek – neformální rozhovor.
„Máte na mysli něco konkrétnějšího?“
„Myslím například sjednocení občanské klasifikace pro muže a ženy.“
Boris cítil, že by nebylo dobré vyjádřit svůj skutečný názor, tedy že ho to opravdu vůbec nezajímá.
„Nevidím v tom nic, co by snad nějak ohrožovalo náš společný zájem, admirále.“ Boris se pokusil spiklenecky usmát, ale vůbec se mu to nepovedlo.
„Víte Borisi, já pamatuji dobu, kdy se po určitých nepříliš dobrých zkušenostech dospělo konečně zase jednou k tomu, že ženy a muži se od sebe zásadně odlišují. Můj táta to pokládal za vítězství rozumu a já neměl proč s ním nesouhlasit. Před čtyřiceti lety byla, alespoň se to tak zdálo, společnost dokonale strukturovaná. Zavedla se klasifikace občanů, omezilo se volební právo, vrátila se stará tradice mužské a ženské role…“
„Já nemám se ženami, přiznám se, příliš mnoho zkušeností, kromě profesních. Mám rád svoji práci. Mimochodem ZUMI mi zatím ani jiný kontakt se ženami nedoporučoval.“ Boris mluvil o svém PARTNEROVI s posvátnou úctou.

Admirál se trochu pousmál ale nedořekl něco, co se mu honilo v tu chvíli hlavou. „Já vím Borisi. Práce je to nejlepší, co může člověk mít, ale věřte mi, PARTNER nenahradí vztah muže a ženy, pokud mají ti dva alespoň trošičku štěstí.“
„ZUMI doporučuje určitý postup do budoucna. Sleduje moje reakce…“
„Borisi, já například žádného ZUMIHO nemám. Jsem už dvacet pět let ženatý a mám dceru. Moje dcera má, jako vy, PARTNERA. Ani nevím, co je to za typ. Já tomuhle vážně nerozumím. Ale obraťme list.“

Na stole v restauraci, kde se usadili admirál Tanaka s Borisem, již bylo vše připraveno. Oba si již předem (prostřednictvím VPI – tedy pouze pomocí myšlenky) objednali, na co měli chuť a tento neviditelný povel byl přes implantovaný čip v mozku přenesen na to správné místo v elektronickém zázemí restaurace. Vše tedy bylo hotovo a ihned po příchodu se mohlo začít s předkrmem. Ochutnávka vína se ovšem neobešla bez obligátní procedury. Tuto službu zde zajišťoval sympatický robot poněkud staršího typu…

Za služby v restauraci klasifikovaný občan nic neplatil. Na oběd se tedy v pravém slova smyslu „nezvalo“. Dosud ovšem nevznikl důvod nějak měnit formální společenský postup uplatňovaný po staletí.

Kapitola 9

Čtvrtek, 3. června 2100, 6:00 hodin. Západní Unie. Sídelní útvar D181155

Vera nebyla zvyklá na komfort a tak vydržela bez větších subjektivních potíží až do třetího dne ráno odolávat v této hladomorně psychickému stresu a nepohodlí, které její situace přinesla.

Když uslyšela zvuk otevírajících se dveří v předsíni, prudce vyskočila. Přitiskla se ke dveřím a poslouchala to, co již jednou slyšela i viděla. Při známých zvucích a hudbě se jí znovu vybavoval celý instruktážní film, který před 48 hodinami viděla. Čas teď jako by ubíhal naopak velmi rychle. Veře se zrychlil tep, když zvuky filmu utichly a dveře se začaly otvírat. Tentokrát se bezchybně a zcela souběžně otevřely oboje. V těch prvních stála žena, která se zdála povědomá… Pozornost Very ale upoutaly dveře druhé, ve kterých uviděla (poprvé v životě) muže. Zůstala chvíli stát jako přimražená. Instinkt ji ale nutil k nějakému jednání…Otočila se a proběhla dveřmi vedle vstupující ženy do „ženské“ předsíně, tedy do instruktážní místnosti...

Ještě že si to Vera nerozmyslela a nesnažila se o postup opačným směrem, tedy do apartmánu. Tam by sice Veru spolu se dvěma hlavními aktéry možná čekaly hodně zajímavé chvilky, ale i brzký konec.

Jakmile se sál s novými hosty uzavřel, Vera proklouzla dveřmi z předsíně ven, neboť ty zůstaly odblokovány, a ocitla se na svobodě. Možná poněkud absurdní, ale o to větší, nedozírné svobodě…

První kroky Very směřovaly zpět ke stanici metra. Doba před desátou hodinou dopoledne byla ovšem zcela bez provozu. Naprostá většina osob cestovala pouze do místa svojí práce, kde trávila celý den a pozdě večer se postupně dle přesného harmonogramu dopravovala zpět do ubytoven. Výjimku tvořily jen síly, které plnily speciální úkoly na hranicích s Východní Unií a zaměstnankyně zabezpečující předepsaný proces s nemocnými resp. „nestandardními“ jedinci, jak zněl úředně termín.
Vera tedy vyšla – svižným krokem – po úzké silnici uprostřed velké zatravněné plochy směrem ke vzdálenému sídlišti. V prvním domě se nejprve důkladně napila u požárního vodovodu. I voda k pití byla v běžném životě částečně na příděl. Napít se sice mohl každý dostatečně, ale jen v omezeném čase – 7× denně na místech k tomu určených dle individuálního rozvrhu.

Na další křižovatce ulic si Vera všimla velkého žlutého pytle, uvnitř kterého se něco hýbalo. Podle rozměrů to muselo být lidské tělo. Vera přistoupila k pytli právě když těsně vedle zastavil velký bezhlučně se pohybující vůz s cisternou, celý ve stejně žluté barvě jako pytel ležící na chodníku. V tu chvíli si Vera vybavila, že takové pytle musela už mnohokrát vidět. Protože se ale vždycky pohybovala poklusem a neměla možnost ani přemýšlet o ničem jiném než o svém zaměstnání, nevěnovala nikdy předtím tomu, co ji obklopovalo, žádnou pozornost.

Ze zadní části vozu se k ležícímu pytli vysunulo teleskopické rameno s pneumatickými čelistmi. Čelisti sevřely pytel, jako by to byl kus kovového šrotu. Vera zaslechla tupý praskavý zvuk doprovázený slabým písknutím. Pytel zmizel ve žluté cisterně. Když se vozidlo opět rozjelo, cisterna se pomalu otočila kolem své osy.

Vera pokračovala v rychlé chůzi. Její mozek, neovládaný čipem, už netrval na poklusu. Dlouhé řady identických obytných bloků (v tuto dobu prázdných) komplikovaly orientaci. Vera navíc nebyla zvyklá nutit vlastní mozek k jakékoliv koordinované činnosti nesouvisející s jejím zaměstnáním.

Bloudila mezi domy až do večera, kdy se od nedaleké stanice metra vyhrnuly davy žen klusajících do svých ubytoven. Vera instinktivně jednu skupinku následovala. Při zoufalém běhu za nimi si naštěstí znovu uvědomila, že její dům přece má označení, které souhlasí s posledním čtyřčíslím jejího rodného čísla, tedy „1981“. Teď konečně zvítězila její lidská paměť a najednou věděla, kudy dál.

Právě minula značku „1976“. Vera spěchala, co jí síly stačily, do svého domu, který byl konečně na dohled. Na schodišti pak dokonce předbíhala některé, pro ni ovšem zcela neznámé sousedky.

Narazila na zamčené dveře „své“ cely… To se jí nikdy předtím nestalo. Vždy bývaly otevřené. Zkoušela to tedy silou. Tlačila, bouchala i kopala. Dveře se po chvíli otevřely. V šeru se objevily obrysy postavy. Byla to již nová nájemnice, která byla určena k „nahrazení“ Very. Nahradila ji jak v tomto příbytku, tak i v jejím bývalém zaměstnání. Vera v tuto chvíli již přece neměla existovat!

Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli celou knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde