Je nás už téměř 11 milionů. Kam až můžeme růst a kdy nás bylo nejvíce?

O České republice se tradičně mluví jako o desetimilionovém národu. Tuto hranici jsme však překročili již v roce 1910, tedy před více, než sto lety, ještě jako část Rakousko-Uherska. Populace pomalu rostla až k číslu 10 286 000 o pět let později. Zde se ovšem začal projevovat vliv vražedné první světové války, která způsobila pokles pod deset milionů na jejím konci. Po nabytí svobody 28. Října 2018 se trend opět začal obracet a magickou desítku naše země překročily o tři roky později. Populace rostla nepřetržitě až do roku 1940, kdy už jsme byli opět nesvobodní, pod vládou německé třetí říše. Bylo nás 11 milionů a k tomu 160 tisíc – nejvíce v historii. V průběhu války počet obyvatel stagnoval, ale 3 roky po jejím ukončení spadl dokonce pod 9 milionů, na číslo 8 765 000 v roce 1947. Proč se tak stalo?

Poválečný vývoj

Skoro každý ví, že před válkou byla naše země národně rozmanitá a kromě Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků zde žili i Rusíni, Maďaři a Němci. Zejména ti poslední tvořili značnou část obyvatelstva – necelé 3 miliony. Po odsunu Němců tak logicky náš stát přišel i o 20 procent obyvatelstva. Poválečné ročníky, které po tomto nejhorším konfliktu byly v produktivním věku, to však celkem rychle dohnaly. V našich zemích byla chuť zakládat rodiny a rodit děti, protože byl konečně mír. V roce 1947 byla průměrná plodnost dokonce 3,27 dítěte na jednu ženu. V porovnání s dnešní dobou neuvěřitelné. Na konci socialismu nás tak bylo opět s rezervou přes 10 milionů.

Po rozpadu východního bloku

Po roce 1989 došlo v celé východní Evropě k demografické krizi, která na většině jejího území bohužel trvá dodnes. Obyvatel začalo opět ubývat a to nejen v naší republice, která pokračovala svou pouť životem už bez Slovenska. Od roku 2006 se však situace postupně začala zlepšovat. Nastoupily silné ročníky ze sedmdesátých let, takzvané „Husákovy děti“, které v tento čas zakládaly rodiny. Přirozený přírůstek je v poslední dekádě sice jen v jednotkách tisíc, ale růstu populace pomáhá migrace. Naštěstí pro nás je tato migrace hlavně ze slovanských zemí, a tito nově příchozí se tak díky podobnému jazyku a kulturním návykům rychle asimilují. Nejvíce je u nás Ukrajinců a Slováků. V polovině tohoto roku tak populace dosáhla 10 625 000 lidí, což už je docela „na dohled“ jedenácti milionům.

Co bude dál?

Jak jsme se už zmiňovali výše, růst obyvatel je ve východní Evropě celkem výjimečná záležitost. Slabý růst vykazuje kromě naší republiky pouze Slovensko a Rusko, kdežto některé země, jako je Lotyšsko, Ukrajina, Estonsko nebo Rumunsko, se rychle vylidňují. Situace není dobrá ani v Maďarsku nebo Chorvatsku, náš velký severní soused též stagnuje. Co se týče západní Evropy, tam obyvatelstva přibývá, nicméně je to zejména z důvodu imigrace z afrických a arabských zemí, původní populace též stagnuje nebo ubývá. Je tedy dobře, že máme celkově potenciál růstu, i když území je poměrně malé. Přesto, na plochu výrazně menší Nizozemí má téměř o 7 milionů lidí více. Pokud bychom dosáhli stejné hustoty obyvatelstva, žilo by u nás skoro 33 milionů obyvatel, tedy téměř jako ve „velkém“ Polsku. A to bychom v hustotě zalidnění stále byli pod hodnotami Jižní Koreje, Taiwanu, nebo Malty. Každopádně, pozitivní přírůstek obyvatelstva znamená, že se tu zkrátka dobře žije. Měli bychom si toho vážit a ne pořád nadávat, jak je to všude jinde lepší. Ono totiž není.