link
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Ilustrační foto / foto: ShutterStock.com

Stávka

Právo pracujícího, nebo nástroj boje o moc?

Čína roku 2011 na okraji industriální oblasti: čínský zemědělec zanechá obdělávání bídného políčka a nechá se raději zaměstnat v továrně na klávesnice k počítačům. Od pondělí do pátku dře 16 hodin denně jen s přestávkami na pár misek rýže. Proč to dělá? Protože je to pro něj výhodnější, rodinu sice vidí jen o víkendu, ale přinese jí víc peněz. Jak to, že ho odbory tohoto komunistického státu nezachrání od tak bídné práce? Zkrátka proto, že by mu mohly nabídnout pouze zase jeho obživu na poli, která je ještě horší. A jak se tohle všechno jmenuje? Čínský hospodářský zázrak, realizovaný vládou komunistických vládců, která ovšem dobře chápe, co je vydělávání peněz a kapitalismus. A co je zvláštní? Průměrný Číňan je na tento stav hrdý – všude čte o tom, kolik toho Čína za pár posledních let dokázala.

magazin.cz

Česká republika roku 2011: průměrný Čech (abychom nekřivdili: také Moravan, Slezan, Ukrajinec, Rus, Američan, Róm, Vietnamec a bůhví kdo ještě) se má třikrát lépe než výše zmíněný průměrný Číňan. Co je však zvláštní? Obyvatel České republiky není vůbec hrdý na to, kdo je a kde žije. Jednou týdně si naplní vozík v supermarketu nejrůznějším – často luxusním – zbožím (zejména v porovnání s tím Číňanem), ale jinak chodí a nadává. Přestože se v zemi dodržují relativně svobodné volby na několika úrovních a on tedy může přispět k volbě toho nejlepšího zástupce, je zde ústavou garantováno právo na stávku. Jaký smysl má však tato stávka již není příliš jasné – chci-li něco změnit, můžu působit na celou řadu volených zástupců nebo je minimálně příště již nezvolit, pokud nedělají svoji práci dobře.

Za jednotku času vytvořím nějakou práci, ať jsem kdo jsem: vyrobím v továrně nějakou součástku (jsem-li dělník), převezu pár lidí z místa X na místo Y (jsem-li řidič), naučím pár žáků něčemu novému (jsem-li učitel ve škole). Práci mohu jistě přerušit, ale – kdo toto přerušení mé práce (a tudíž výpadek v tvorbě hodnot) zaplatí? Pokud si vezmu dovolenou, abych nepracoval, je to jistě v pořádku. Ale pokud nebudu pracovat a přesto budu vyžadovat po svém zaměstnavateli, aby mi to zaplatil s odkazem na velmi vágní formulaci nějakého špatného zákona, je to drzost, v případě koordinované akce více lidí vydírání.

magazin.cz

Pokud svévolně přeruším práci a někoho tím poškodím, jak k tomu přijde ten poškozený? Můžeme si představit, že jedeme autobusem na letiště, ale autobus nepřijede, protože se jeho řidič z vlastní vůle rozhodl využít svého práva na stávku. Díky němu nestihneme letadlo a přicházíme o letenku a případnou dovolenou bez náhrady. Je to v pořádku?

magazin.cz

Pokud řídím tak velkou organizaci jako nějaký odborový svaz, můžu přece zorganizovat spoustu věcí – protestní pochod, podepisování petic, koncerty umělců na podporu určitých cílů atd… Prostě cokoliv, kde velmi jasně a silně vyjádřím svůj nesouhlas, ale nikoho nepoškodím.

magazin.cz

Odboráři si ale vlastně berou obyvatelstvo jako rukojmí pro vydírání vlády. Jejich motto je: „Máme právo stávkovat, a tudíž poškodit celou zemi. Udělejte tedy to, co chceme, jinak budeme škodit ještě více!“ Takže – co zbývá dodat? Možná: „Teroristé všech zemí, spojte se!“

Diskuze k článku:

Captcha

Počet příspěvků v diskusi: 17