MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Jak je známo, Doněck a vůbec celý hornický Donbas v roce 2014 nerespektoval novou kyjevskou vládu na Ukrajině, která svrhla prezidenta Janukovyče. Ten sice vyhrál poslední všeukrajinské prezidentské volby těsně,

ovšem na Donbase bylo jeho vítězství drtivé, proto se ho místní nechtěli vzdát. Bohužel pro všechny obyčejné lidi bydlící v této oblasti to dopadlo nejhorším možným způsobem, a to válkou mezi povstalci a novou kyjevskou vládou. Horká fáze této vojny skončila na začátku roku 2015 takzvanými minskými dohodami a od té doby je zde relativně klid, s občasným ostřelováním vedeným z linie dotyku. Gajane Minasjan je dnes 18 let a studuje místní univerzitu. Otec je Armén a matka Ukrajinka s arménskými kořeny. Poví nám, jak se tu dnes žije, jaké mají ona a její vrstevníci plány do budoucna, co se tu dá koupit, kam cestovat a jaké jsou ceny a výdělky.

Jaké to bylo ve válečných letech?

„Můj otec byl před válkou střední podnikatel, měl továrnu na výrobu kovových přípravků. Jak začínala válka, výroba pořád běžela, ovšem do té doby, než spadl na továrnu dělostřelecký granát,“ říká Gajane. „Množily se zprávy o mrtvých z okruhu našich známých, mně bylo tenkrát 14 let. Nezbylo nám nic jiného, než utéci za příbuznými do Rostovské oblasti v Rusku. Tak to udělalo mnoho lidí a Doněck se v podstatě vylidnil. Z milionového města zůstalo něco okolo 200 tisíc.“ Po dvou letech se celá rodina Minasjanových vrátila zpět do Doněcku. Ani jeden z rodičů dnes nepracuje, dle jejich slov se jim už nechce a žijí z úspor. Ona se s tím však smířit nehodlá a něco chce v životě dokázat.

Univerzita v Doněcku a studium

„Když jsem se zamýšlela, co bych chtěla v životě dělat, zvolila jsem si práva. Místní univerzitní budova právnické fakulty je nová, neponičená válkou. Jsou na ní ještě ukrajinské nápisy a celá je v designu ukrajinského

znaku – tryzubu. Když se nad tím zamyslím, s tou ukrajinštinou a ruštinou to tu byla celkově zvláštní situace. Ukrajinsky nikdo kolem mě nemluvil a ani ji pořádně neovládal, ale museli jsme jet povinně podle učebnic v ukrajinském jazyce. Ani učitelky ukrajinsky neuměly. Nevím, proč to nešlo udělat jako v Bělorusku nebo Kazachstánu, kde si lidé mohou zvolit, v jakém jazyce studovat. A to si vemte, že to bylo za prezidenta Janukovyče, který byl označován jako proruský. Podle mého názoru je to ale nesmysl,“ dodává Gajane. V dnešní době zde proti Ukrajinštině nikdo nic nemá, ale už se do ní všechno nemusí překládat. Sama mladá studentka se jí učila povinně, ale už jen s velkými obtížemi v ní složí jednoduchou větu. Vše se holt zapomíná rychle. Práva jsou zde podle jejího názoru těžká a má co dělat, aby vše stíhala. Uplatnit se však s ní může jen zde nebo v Rusku, které uznává diplomy z celé Ukrajiny.

Dnešní život v „mladé“ Doněcké republice

Na území Donbasu jak známo vznikly dvě republiky, které neuznávají novou ukrajinskou vládu. Luhanská a

Doněcká. Zatím není jisté, jestli se brzy sjednotí. Nejvíce peněz má Donbas z uhlí, protože 124 z celkových 150 východoukrajinských uhelných dolů je na území obou republik. Do hlavního města Doněcku se postupně vracejí lidé, obyvatel je zde nějakých 500 až 700 tisíc. Tedy stále výrazně méně, než před válkou. Ale do ulic se už vrátily tramvaje (mimochodem i ty klasické české Téčka) a trolejbusy, lístek stojí 3 ruble, což je v přepočtu 1 koruna.

„Měli jsme tu 3 provozovny McDonalds, ale po válečných letech firma odešla z našeho území a vrátit se nechtěla. Tak to tu místní vzali do svých rukou a dnes tu máme DonMak, který servíruje v podstatě totožné potraviny. Já jsem ale do „Meka“ nechodila ani před válkou, neuvidíte mě tedy ani v DonMaku, prostě mi to nechutná,“ směje se Gajane. A proč se tu vlastně platí rubly? Podle studentčiných slov bylo stále obtížnější držet ukrajinskou Hřivnu, kvůli problémům přecházet hranice do Kyjevem kontrolovaných oblastí. Tak se zavedly paralelní ceny v Rublech, které postupně převážily. Ale i Hřivnami tu dnes lze stále platit.

Ozbrojenci v ulicích a zákaz vycházení v noci

V rámci zachování života se doporučuje cestovat do povstaleckých oblastí přes Rusko, je to zkrátka bezpečnější.

Ihned si ale všimnete občasných ozbrojenců v ulicích se samopaly. Mají celkem nevkusné uniformy, asi je šili horkou jehlou. Nejdříve jsme z nich měli strach, ale pak jsme si uvědomili, že jsou tu spíše, aby civilisty chránili, než jim ubližovali. V Izraeli jich je ještě více, a taky se jich nebojíte. Zvláštností je zákaz vycházení v noci. Původně byl už od deváté večerní hodiny, pak jej posunuli na deset večer a nyní je až od jedenácti. Končí v pět hodin ráno. Zpočátku nám to trochu vadilo, ale všichni s tím tady počítají a v deset večer se hospody začínají vyprazdňovat. Řekli jsme si, že aspoň není tolik opilých v ulicích a pořádně se vyspíme na druhý den.

Co tu všechno funguje a nefunguje?

Republika zde rozjela vlastního telefonního operátora, jmenuje se Fénix a měsíční paušál stojí směšných 150 Rublů. Ale „ven“ se s ním nedovoláte. V ulicích velkého města nejsou příliš dopravní zácpy, to před válkou nebylo. Ale stánky s kafem, pirožky a pochutinami tu potkáte poměrně často. Zároveň fungují divadla, kina a různé studentské kluby. „Naše hlava státu Zacharčenko se stará, to u Luhanských říci nemůžete, nemají tak

dobrého prezidenta jako my,“ říká Gajane. „Například silnice jsme tu na Donbase měli 50 let staré, ještě ze sovětských dob. Minulý rok udělala vláda nové silnice a vypadá to už trochu jako v civilizaci, když vyjedete z města. Na jihu v obci Sedovo se vybudoval mořský resort, jediný, co máme. Mořské pobřeží je totiž velmi krátké. Nemůžete se navíc koupat blízko hraniční linie, kde vám hrozí smrt od granátu ukrajinské armády. A z druhé strany je dobře střežená hranice s Ruskem, takže více, než jeden resort se sem stejně nevejde. Někteří proto jezdí do Abcházie, kde je to větší a hezčí,“ dodává mladá dívka. „Výdělky jsou zde malé, 10 tisíc rublů je tu dobrý plat. Ale máme malé náklady na bydlení, plyn a elektřinu, takže se nám žije lépe, než v oblastech ovládaných Kyjevem. Tam je vše o mnoho dražší,“ zamýšlí se Gajane. Dodává, že vše potřebné se zde dá sehnat za dobré ceny a město je bezpečné. „Jediné, co se zatím neobnovilo a asi neobnoví, je letiště a stadion Šachtaru Doněck. Ten dostal zásah od dělostřelectva a není důvod jej opravovat, protože vlastně není s kým hrát. Myslím si, že časem zchátrá a spadne.“ V jejích očích se objeví smutek.

Co bude dál?

Všímáme si celkem velkého množství vlajek Doněcké lidové republiky. S překvapením se dozvídáme, že byly téměř všechny vyrobeny už před 16 lety, po takzvané „Oranžové revoluci“ s prezidentem Juščenkem, kterého místní vnímali velmi negativně. Situace se tehdy ale ještě urovnala. Gajane pokračuje: „Myslím si, že do sestavy Ukrajiny se už nevrátíme. Víte, když po vás někdo střílí a zabije vám vaše blízké, těžko se to odpouští. Kyjev nám háže klacky pod nohy, jak jen může. Ale ani Rusko nám moc nepomáhá. Je pravda, že občas pošle nějakou humanitární pomoc a dočasně uznává naše doklady. Ale podívejte se, jak dlouho trvá, než přejdete hranici. Někdy je čekání na 15 minut, někdy ale na několik hodin. Všichni si tu myslíme, že by mohlo pomáhat víc,“ uzavírá Gajane.

My na závěr můžeme říci, že život tu běží víceméně normálně. Donbas je de-facto stejný případ jako Kosovo. Možná jej čeká stejná chmurná budoucnost. Ale může se z něj nakonec vyvinout Taiwan. Ten taky téměř nikdo neuznal, ale všichni s ním čile obchodují. Je samostatný, ale formálně patřící k Číně. Jedno nám je ale jasné. Než se situace urovná, uplyne v místní řece Kamius ještě mnoho vody.