MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Z Děčína, České Lípy nebo Liberce je to do Lužice kousek. Nějakých 20 kilometrů za hranicemi leží Budyšín (německy Bautzen), bývalé hlavní město země Horní Lužice a o dalších 80 kilometrů na sever Chotěbuz (německy Cottbus), centrum Dolní Lužice. Za časů našich králů měly země Koruny české celkem 5 zemí – Čechy, Morava, Slezsko, Horní Lužice a Dolní Lužice. Dnes zbyly jen 3 a to ještě 90 procent Slezska odešlo do Pruska a poté do Polska. Horní a Dolní Lužice totiž byly v roce 1635 předány pod správu německých (saských) kurfiřtů. Zástavní smlouva však, v případě vymření vládců Saska, umožňovala opětovné připojení obou Lužic k Českým zemím až do 19. století. Navíc, tato smlouva zaručovala i náboženskou svobodu a proto si mohli tamější obyvatelé zachovat katolickou víru vlastně až dodnes. Přestože ve 20. letech minulého století byly poměrně silné pokusy o připojení Lužice k Československu, nakonec se to nepovedlo a dnes už je tato možnost téměř vyloučena.

Lužičané a Milčané – předchůdci dnešních obyvatel

Slovanské kmeny přišly na území dnešní Lužice už v 7. století našeho letopočtu. Jeho jižní část sousedící s hranicemi naší republiky osídlili Milčané a severní část Lužičané. Jelikož to byly rozdílné slovanské kmeny, jejich jazyky se vyvinuly jiným směrem a rovněž státní útvary na jejich území byly vždy brány jako dvě rozdílné entity, které spojoval jen název. Horní Lužice se vlastně dříve jmenovala Milčansko a Dolní Lužice prostě jen Lužice. Až do konce 19. století nikoho nenapadlo tyto dvě země nějak spojovat, navíc hovořily dvěma různými jazyky. Až ve 20. století, kdy vymizeli obyvatelé obou Lužic, kteří nemluvili německy a vlastně všichni byli již dvojjazyční, se začaly obě země spojovat a pomáhat si pod hrozbou zániku jejich národů a kultury.

Germanizace hned od počátku existence

Krátce po příchodu Milčanů a Lužičanů se oba kmeny dostaly pod nadvládu Němců a tak započala jejich Germanizace. Když se ve 14. století Horní a Dolní Lužice připojily k zemím Koruny české, tento proces se překvapivě nijak nezastavil, protože Němci v městských centrech stále drželi důležitá místa v řízení a politice, a tak Lužická srbština vládla jen v menších sídlech. Jakmile se Lužice ocitly pod Pruskou nadvládou, bylo to ještě horší. Nejvíce jim hrozil zánik s příchodem nacistů a Adolfa Hitlera, který je chtěl jako podřadný slovanský národ deportovat po Německu a postupně asimilovat, případně jeho inteligenci vyvraždit. Částečně se mu to samozřejmě povedlo a z původních 160 tisíc Lužických Srbů, jak se dnešní obyvatelé obou Lužic nazývají, v této oblasti zbylo nějakých 50 tisíc po Druhé světové válce. Lužičtí Srbové tak dostali práva na jejich kulturu a jazyk až v období NDR (Německé demokratické republiky), ale i v tomto období jejich počet stagnoval a možná i klesal. Na území se ale poprvé v dějinách objevily dvojjazyčné názvy a nastal nebývalý rozkvět lužickosrbské literatury a periodik.

Kolik Lužických Srbů dnes zbylo a kde je najdeme?

Dolnolužická srbština je z obou jazyků nám vzdálenější a rozumí jí spíše Poláci. Dnes je méně zachovalá a hovoří jí posledních asi 2-3 tisíce mluvčích roztroušených kolem města Chotěbuz. Navíc, mluvčím je kolem 70 let a více, mladí tento jazyk už neumí. A tak je více než pravděpodobné, že Dolnolužická srbština zanikne.

Hornolužická srbština je pro Čechy více srozumitelná a z obou tamějších jazyků více zachovalá. V převážně evangelické Horní Lužici totiž existuje katolická enkláva, kde je tento jazyk stále používán jako běžný způsob komunikace, mluví s ním i ti nejmladší a dobře tu funguje mezigenerační předání jazyka. Stejně tak bohoslužby se zde vedou v Hornolužické srbštině a funguje tu 6 základních škol a jedno gymnázium s vyučováním v tomto jazyce. Oblast je vymezena přibližně trojúhelníkem mezi obcemi Bydyšin, Kamjenc a Kulow. Celé území má rozlohu přibližně 250 čtverečných kilometrů, tedy méně, než Brno. Přesto, díky tomuto malému „jádrovému“ území, má Hornolužická srbština, na rozdíl od její severní kolegyně, šanci přežít i v tomto století. Smutné je, že dříve měly obě Lužice dohromady plochu přes 11 tisíc km2, tedy jako polovina Moravy, nebo chcete-li jako dva naše dnešní průměrné kraje. I v jádru katolického území Lužice však lidé cítí obě identity, tedy německou i srbskou. A rozhodně se nedá říci, že by ta druhá jmenovaná byla u většiny pociťována nějak silněji. Oba lužickosrbské jazyky jsou také už narušeny němčinou a rovněž gramatika je u většiny mluvčích nedokonalá. Málokdo z nich, který je schopný tímto jazykem mluvit, nedělá pravopisné chyby. Ty se dokonce objevují i na dvojjazyčných nápisech, jako třeba na místních názvech, nebo zastávkách hromadné dopravy. [1]

Trocha optimismu na závěr

Na druhou stranu, v obou Lužicích probíhá program „Witaj“, který si určil za cíl učit děti lužickorbsky a rozšiřovat srbskou kulturu. Hodně dětí se tak naučilo tento jazyk a mluví jím s prarodiči, protože rodiče jej už neznají. Lužickosrbské tradice jsou stále přítomné na celém území Lužice, nejen v katolickém „jádru“, například lednový svátek Ptačí svatba, nebo velikonoční průvod na koních (Križerjo). Stále jsou vydávány periodika v obou jazycích, běží televizní i rádiové vysílání. A sněm spolkové země Sasko, do které Horní Lužice patří, dal dokonce na svoje průčelí před několika lety dvojjazyčný nápis, přestože Drážďany do Lužice nepatří a nikdy nepatřily.

A jak můžete Lužici pomoci vy? Třeba tím, že se tam pojedete na pár dní podívat, například na velikonoční svátky a budete s lidmi rozmlouvat. Česky, nikoliv německy nebo dokonce anglicky, bude to rozhodně zajímavější, po Slovenštině je Hornolužická srbština nám asi nejbližší jazyk. Lužičtí Srbové mají Čechy rádi, protože jsme jim vždy pomáhali a to i v nedávné době. V roce 2019 je například navštívil náš nejvýše postavený katolický duchovní – arcibiskup Dominik Duka, který vedl bohoslužbu ve městě Rožant. Přejme tedy Lužickým Srbům, ať se jejich tradice a jazyk zachovají i nadále.

Zdroj[1]:  Lužičtí Srbové na přelomu 20./21. Století, Leoš Šatava, nakladatelství Epocha 2020