Za lyžováním do Indie

Před časem jsme vyrazili z Dillí za sněhem, abychom si zalyžovali. Cesta nám trvala oproti obvyklým 16 hodinám celých 45 hodin, s noclehem v autobuse, který nám kvůli vytrvalým deštům uvízl mezi sesuvy promočené zeminy.

Ráno tu začal pendlovat džíp a silnici se dařilo pomalu zprůchodňovat, a vydali jsme se tedy skákat přes bahnité proudy a závaly ve směru cesty. Musím přiznat, že polský kamarád, vášnivý lyžař, vypadal v této spoušti, celý od bahna a v dešti, se svými sjezdovkami značky Atomic, co se klubaly z prostěradla, poněkud neuvěřitelně až komicky.

Džíp nás dovezl až do městečka Joshimathu, kde ještě pořádně lilo. Najedli jsme se, aby byla lepší nálada, a vydali se na lanovku, která měla oproti jízdnímu řádu sice neuvěřitelné intervaly, ale jezdila. Když už jsme tu, tak vzhůru do té činy. Stejně jako v lanovkách kavkazských, i zde měl člověk podivné šimrání u žaludku, ale šlapalo to. Nahoře jsme vysedali do vánice a hlubokého čerstvého sněhu.

Lanovku si domorodci nepochybně zadali vyrobit u svých alpských kolegů, avšak místo na poslední stanici si nevybrali správně a v podstatě tam již nikdo ani nejel, jelikož nebylo proč, a ve větru a vánici se vystupovalo na kymácejícím se sloupu, uzpůsobeném jako výstupní a nástupní stanice.

Hurá, jsme živí a již jsme se s brodili po pás sněhem. Počasí ideálně lyžařsky nevypadalo. Rozestavěný hotel s nocležným nějakých 4000 INR (cca 90 USD) za pokoj nám ideální nepřipadal, avšak jako vždy se řešení najde.

Středisko Auli má horní a spodní část. V horní části je menší svah s vlekem pomou a zde stranou u lanovky z údolí leží i zmiňovaný hotel, ve spodní části je neuspořádaná zástavba: státní turistická ubytovna a k ní přináležející chatky, spodní stanice slušné lyžařské sedačkové lanovky a něco jakoby provizorních občerstvení a lyžařských půjčoven, co připomínají stavební buňky k demolici nebo úkryty před odstřely v lomu, kde vedle lyží zapůjčují i bundy, čepice, rukavice a sněhule.

Ohřívali jsme se v jedné z nich, u nevzhledných primitivních kamen, snad z barelu od asfaltu, které stály uprostřed plechové budliny, v níž se kolem nich zahřívali a popíjeli obligátní černý čaj s mlékem účastníci státem placeného lyžařského kurzu, který měl kvůli počasí opět volno, stejně jako v několika minulých dnech. Pro nás celkem depresivní vize po těch všech útrapách.

Účastnící kurzu toho vskutku mnoho kvůli počasí nenajezdili a byli vděční za toto útočiště. Kde se vzal, tu se vzal, vzápětí nám někdo nabídl ubytování v chatce s kamny!, a to za 100 INR.

Chatka měla zatuchlé matrace na rozvrzaných patrových postelích, kouřící kamna, několik spolunocležníků, kteří se nějaký pátek již nemyli, místo dveří kus plechu, avšak nám se toto ubytování po předešlém cestování zdálo jako luxusní palác. Usínali jsme přidušení dýmem, abychom po chvilce zmrzali, jak odpadl plech ode dveří, ale šťastní jak v tom nejluxusnějším hotelu.

Zázrak a lyžování
Ráno se stal zázrak! Azuro, metřík prašánku a nádherný jasný výhled na sedmitisícovku Nanda Devi. Jako v pohádce! Po tzv. několikaproudé zevrubné konverzaci s místními na téma půjčení lyží jsme si nakonec vyšlápli kopec a úspěšně si půjčili v hotelové půjčovně sjezdovky i s botama, a to ve slušném stavu.

Šrouby na vázání nám sice dotahovali na maximum, nehledě na váhu, ale vlastní šroubovák vše napravil.

Vyškrábali jsme se vzhůru ke kratšímu vleku, co měl údajně jezdit jako první (tedy dříve než sedačková lanovka) od deseti hodin. Jelikož jsme si platili jednotlivé jízdy, měli jsme právo více platícího volně předbíhat účastníky kursů, proti čemuž jsme neprotestovali.

Byli bychom náramně spokojeni, nebýt častých „tea pauz“ a vypínání vleku z různých důvodů. Vyrazili jsme samozřejmě i na lákavý delší a prudší svah pod vedlejší sedačkovou lanovkou, s hlubokým prašanem, avšak byli jsme při druhé jízdě důrazně vyhozeni, že jim tam nemůžeme jezdit a „ničit sjezdovku“, dokud to není urolbované – a to do večera nebylo – a vlek byl opět vypnut.

A to se pozítří chystal veliký celostátní pohár ve slalomu! Pohádka však byla pohádkou a nám se přímo před očima nádherně leskl ozářený vrchol Nanda Devi.

Vzhůru na běžky
Druhý den, lačni dalších dobrodružství a zlákáni krásou okolí s velikány na dosah, jsme v půjčovně získali běžecké lyže, zářivě žluté nové fischerky s úplně novýma botama na bruslení a jali se brázdit okolní stopy ve stínu himalájských velikánů.

Jezdili jsme (konečně bez častých tradičních a neodkladných tea pauz) nejprve ve stopách místních reprezentantů, avšak jak se okruh začal zdát krátký, byl vylepšen o exkurz po náhorní širé bílé pláni, nad níž hrozivě kupily závěje čerstvého prašanu, až se tajil dech! Neuvěřitelná pohádka.

Několikrát jsme se vyloupli na svahu u dháby – přístřešku z igelitu, kde jsme si stejně jako místní borci na sjezdovce vypili na žízeň mangový džus. Sjezdaři ve vaťácích a zmijovkách nám připomínali lyžařské kurzy středních škol a učilišť, když často v širokém pluhu brázdili na nejistých nožkách sjezdovky velkými oblouky obaleni sněhem od častých pádů. Bylo tu ovšem i něco borců, co trénovali na závody, a ti již řezali svahy dolů pohledně.

Cesta dolů jak z Jamese Bonda
Opět za vánice a opět na zmíněném nástupním a výstupním sloupu č. 8. Poslední kabina jedoucí dolů ten den, a tudíž tvrdý boj o místo. Na malé plošince čekající na příjezd kabinky nás již postávalo více, než by bylo člověku na malý exponovaný prostor příjemné. Všichni se tvářili mírně, avšak jen do té doby, než dorazila kabinka.

Pak začal boj. Většinou kufry, jelikož mnoho účastníků oněch kurzů batohy nemělo. V silném větru se kabinka kymácela a často se ocitla i na jeden metr od plošinky, odkud se člověk v rámci boje pokoušel co nejdříve naskočit dovnitř, aby mohl ještě ten den sjet. Jak z Jamese Bonda!

Ve velkém větru, padesát metrů nad zemí a ve sněžné vánici to bylo úchvatné. Konečně se dveře zavřely a jede se. O stanici níž však kdosi přitáhl veliké klády a nakládají se na střechu lanovky. Dopravní prostředek je prostě víceúčelový.

To bylo lyžování v Auli, na které člověk jen tak nezapomene...