Architektura, co bere dech: vítejte v novém Berlíně!

Dnes se již rozdíly mezi bývalým západním a východním Berlínem hledají těžko. Vidíte příliš mnoho paneláků pohromadě? Jste ve východním. Totéž se dá říct i o tramvaji - západní část měla vyšší životní úroveň, ve které si může většina lidí pořídit auto. Tramvaje jsou tedy pro bývalé radní zbytečným přežitkem, na povrchovou dopravu vystačí autobusy.

V místech po berlínské zdi zůstala bílá stopa na mapě. Co s ní? A co s chátrajícími paneláky na perifériích? Berlín má jasno – sáhne po odvážných architektonických výkresech, na kterých se ušetřit ani nedá. Vytvoří nové centrum města – slavné Postupimské náměstí. Jeho fotografie po dostavbě obletí svět a není designového plátku, který by Sony centrum nevěnoval minimálně dvojstránku.

Na Postupimském náměstí se vyřádí několik společností a tokijská mediální korporace Sony ukáže, že Japonci dokáží nemožné. S projektem Helmuta Jahna vyhraje totiž tender na gigantický lukrativní pozemek. Musí na něm vytvořit moderní centrum plné kanceláří, kin, odpočinkových lokalit a dokonce i bydlení.

To by ještě takový problém nebyl. Jenže na pozemku již něco stojí. Rozbombardovaný starý hotel, na kterém berlínští tolik lpí, že trvají na zachování jeho částí i v nové stavbě. Sony proto vytvoří moderní komplex, který hotel zastřeší a ukazuje jej za sklem – a to včetně jeho luxusních starých pokojů.

Asi vám došlo, že staré narušené hotelové zdivo neunese supermoderní byty a kanceláře. Tenká skleněná stěna s drátěnými opěrami už vůbec ne. Kde je fígl? Celý dům visí ve vzduchu nad hotelem! Drží jej gigantické rameno, které si můžete prohlédnout na fotografii vlevo nahoře.

Hotel před výstavbou stojí na tom nejméně vhodném místě. Japonci proto neváhají a podobně, jako se stěhoval kostel v našem Mostě, celý hotel s pomocí vzduchových polštářů zvednou a posunou.

Do moderní, avšak klidné dvorany umístí Jahn fontány, okna několika bytů – mimochodem vhodných jen pro exhibicionisty, neboť jde o prosklené stavby a když se snažíte, vidíte nájemníkům doslovně až na sporák – vchod do Imaxu a jako střechu stvoří samozřejmě nezapomenutelnou Fudži, nejvyšší horu Japonska. Pohled dovnitř sice horu moc nepřipomíná, snad jen bílou barvou coby symbolem sněhu, ale podíváte-li se na centrum z dálky, není pochyb…

Konečně se odpoutejme od zdejšího „německého New Yorku“ a podívejme se k sídlu parlamentu, skvostnému Reichstagu.

Několikrát vyhořelá budova pamatuje všechny novodobé převraty, však byla vybudována v letech 1884-94 architektem Paulem Wallotem. Dnes představuje skloubení toho nejtradičnějšího s tím nejnovějším. Parlament tu stále zasedá, turisté tu smějí „okounět“ zdarma.

Po vystání fronty a důkladné kontrole se výtahem odeberete do skleněné kupole. Před sebou máte výstup div ne k nebesům. Všudypřítomný zrcadlový sloup vás při troše štěstí nechá nahlédnout až politikům do papírů. O tom, jak sesazení staré budovy s moderní kopulí vypadá, nechť si každý udělá obrázek sám (viz úvodní fotka). Jedni ji zbožňují, další ji zatracují. Co člověk, to názor.

Před sebou máme poslední tři rychlá zastavení. Ne, že by toho tu nebylo k vidění co do moderny více, ale snažíme se vybrat ty nejzajímavější kousky.

V takovém případě nesmíme opomenout nádraží. Podobné byste v Evropě jen těžko hledali, ač tak na první pohled nevypadá. Stačí si prohlédnout skleněné tabulky u příjezdových tunelů zprava i zleva. Kdo by jen řekl, že každý kousek skla se musel přesně vyrobit na zakázku, neboť je tunel zakulacený a tudíž je každé okénko jinak velké?

Nedejte se ani zmást velikostí nádraží. Dalších několik pater je pod zemí a to dělá z berlínského nádraží největší drážní uzel kontinentu. Nad následujícími číslicemi jen nevěřícně svraštíte obočí: původní rozpočet činil okolo 350 milionů marek. Nakonec se vyšplhal trochu víc. 750 000 000. Jenže mezitím Německo přešlo na Eura, takže výsledná suma je právě v nich! Vždyť se kvůli němu odkláněla i řeka…

V Berlíně se i nadále staví jako o život. Dluhy sice stoupají – vždyť město nemá takřka žádný průmysl a žije jen z turistického ruchu, který kvůli krizi klesá, zatímco nezaměstnanost tu prudce stoupá – ale co na tom. Namačkaných míst tu moc nenajdete.

Město si chce zachovat zeleň a vzdušnost. Však také 40 procent plochy tvoří parky. Téměř dvacet procent města pak náleží vodě. O tu tady nouze není. Ba naopak. Cokoliv se staví, potká jí už po pár metrech. Proto všude po městě narazíte na modré roury. Jakmile se odčerpá a dostaví, přesunou se zase jinam. Tyhle jsou už ve fází rozebírání.

A na závěr jedna perlička. Mezi stromy spatříte ruskou ambasádu, dokonale vybavený dům se vším všudy. Stavěl se ještě za dob ruské nadvlády. Rusko je země neomezených možností, a tak vypravilo 26 vlaků (ne vagonů, ale celých dlouhých souprav) s hlínou. To, aby zastupitelství stálo na rodné půdě.