Tanec s kobrou, koupel v trusu a Brad Pitt

Málo dní dovolené, peněz poskrovnu a přesto chcete zažít něco exotického a zajímavého? Pak doporučuji Maroko. Stačí deset dní dovolené, k tomu přidat tři víkendy a je z toho šestnáct dní během kterých poznáte krásy severní Afriky. Celou cestu si můžete naplánovat, ubytování v hotelech si můžete dopředu rezervovat přes www.octopustravel.cz

Romantické pláže
Do Casablanky jsme přiletěli pozdě večer. Rozhodli jsme se, že prohlídku necháme až na konec výletu, a proto jsme se hned druhý den přesunuli vlakem do malého přímořského městečka jménem el-Jadida. Moc turistů tam není, naleznete tam ruch, který k Maroku patří, pouliční prodavači nabízejí různé pochutiny, jako jsou šneci, které napichujete spínacím špendlíkem. Mňam.

Město obklopují starobylé hrady, za hradbami najdete pláž, kde se můžete povalovat a opalovat. Jen v dubnu byl oceán docela studený. S večerním pivem nepočítejte, alkohol se tady neprodává, mátový čaj je ale taky dobrý. Z počátku vám bude připadat přeslazený, což taky je, ale ke konci výletu si ho budete přeslazovat dobrovolně. V čajovně si ještě dáváme vodní dýmku, když nemůžeme pít, tak alespoň něco...

Horká noc v Marakeši
Druhý den ráno se autobusem přesouváme do Marakeše, cesta trvá asi pět hodin. Je čím dál šílenější je vedro. Marakeš je pro mě zosobněním Maroka. Ohromné náměstí, kde jsou prodavači všeho, kejklíři a fakýři s kobrami a pouštními zmijemi.

Večer se celé náměstí promění v kouřící se jídelní plochu. Prodávají podobné věci - šneky, smaženou zeleninu, různá masa, pochutiny a pomerančové džusy. Všude je spousta lidí, nejen turistů, ale převážně. Neustále vám někdo něco nabízí. Necháme se zlákat a pomalujeme se henou. Obrázky jsou šílený, ale je to legrace.

V Marakeši je toho hodně k vidění, jako Mešita a stará medina, kde se pravděpodobně ztratíte. Budete mít chuť koupit všechno, od bubínků, přes legrační kožené boty. Doporučujeme nepodlehnout a vyčkat, ono tahat vše na zádech, není ideální.

Do hor bez osla
V Marakeši jsme nakoupili zásoby do hor a vyrazili na Atlas. Přespali jsme ve vesničce Imlil. Ráno jsme vyrazili do tábora pro výstup na nejvyšší horu Atlasu Toubkal. Nechtěli jsme být tuctoví turisté a místo k vrcholu jsme se vydali na čtyř denní trek dokola hory.

Výstup byl dost náročný, hlavně kvůli vedru a naloženým batohům. Movitější turisté se kolem vezli na oslech, což jsme jim občas záviděli. Ale přece by to pak nebyl žádný výkon, pohrdavě komentujeme změkčilé cestování.

Postavili jsme stany kousek pod refugiem. Jednomu z naší výpravy se rozpadly boty. Kolem dokola je sníh, takže z výstupu asi nic nebude.

Večer pěkně chlemtáme vodu z potoka a užíváme si klidu. Až druhý den, když nám je všem blbě zjistíme, že do toho krásně čistého potoka tečou všechny splašky z refugia. Druhý den scházíme zase dolů, to se na horách stává, bez bot se ve sněhu jít nedá.

Tady se válel Brad Pitt
Vracíme se zpět do Marakeše a odtud přejíždíme do Ouarzazate, města u pouště. Půjčujeme si auto na tři dny. V poušti jsem ještě nikdy nebyla. Je tam vedro a spousta písku, ale kromě toho taky takové zvláštní hrady (casbah) splácané z písku, oázy a všude v oáze lidi, kteří vám nabízejí výlety na velbloudech či prohlídku „casbhy“.

Velbloudům se nám podařilo vyhnout, ale na prohlídku jsme šli. Navštívili jsme casbhu, kde se natáčel film Babel, takže průvodce nám neustále ukazoval, kudy běžel Brad Pitt.

Maroko všemi póry
Po třech dnech v poušti jsme vrátili auto a přesunuli jsme se do Fezu. Taky moc hezké město, se zajímavou medinou, opět dosti živé uličky, pouliční prodavači a zkrátka marocká atmosféra.

Z jednoho obchodu s koženými věcmi si můžete prohlídnout i zpracování kůže, což je dost šílená práce. Vše se máčí ve zbytcích holubího trusu, aby se dala kůže lépe zpracovat. Upozorňuji, že to strašně smrdí. Pak kůže suší na plochých střechách a nakonec je máčí v šílených barvách.

Je asi jedna z nejhorších prací, co si dovedu představit, celý den se máčet ve vodě s trusem, nebo ve vodě s chemickými barvami. Co to asi dělá s lidskou kůží? Fuj. Ale místo je to fotogenické.

Žebrání se zmrzkou
Po Fezu navštěvujeme město Meknes, známé kvůli Římským památkám. Moc hezké, skoro bez lidí. Průvodce nám nabízí, že nám o tom něco řekne. Ocitáme se ve středu všudy přítomných profesionálních žebráků. Jsou to většinou dobře oblečené děti, lížou zmrzlinu, takže nemám pocit, že by nějak strádaly. Večer se náměstíčko opět zaplní s různými stánky, kavárničkami s mátovým čajem sladkým, jak jsme zvyklí.

Po Fezu už nás čekala Casablanca, docela hezké město, kde naleznete jednu z největších mešit na světě. Nejzajímavější byl ale nevysvěcený kostel, kde nás kostelník pustil na střechu, odkud byl parádní výhled. No a večer už letíme.

Maroko moc doporučuji, jen si člověk musí zvyknout na určitou vlezlost místních obyvatel a naprosto profesionální žebrací schopnosti. Taky na to, že v místních autobusech místní dosti zvrací. Autobusy jsou opravdu častokrát samy o sobě nechutné. Nikdy jsem neviděla tolik vyžvýkaných žvýkaček dohromady jako na sedadle přede mnou, ale to k tomu patří.