Tisíce pavouků a bloudění v džungli

Sofiin ostrov je na první pohled malým rájem na řece Oiapoque. Hotýlek tam provozuje příjemný pan Robert s rodinou. O hosty se stará, výborně vaří, ale.. neptejte se ho na procházky pralesem. Mohli byste přijít o nervy i život. Pohled na desítky pavouků mizících při každém došlápnutí je pro Čecha vyčerpávající.

Dřevěné domečky na ostrově obývají v sezóně francouzští turisté. Opalují se, jedí, leží v hamakách (pozn. závěsná síť, v níž se spí). A hlavně - z pláže u řeky nechodí více než sto metrů. Už víme proč.

„Můžeme se projít v lese?“ ptám se nejistou francouzštinou Roberta poté, co jsme se ubytovali. „Co to je projít se, madam?“ odpovídá. „No, jako chodit po pěšinkách,“ říkám. „Chodit?“ reaguje. Začínám být zoufalá a ukazuji žádaný pohyb prsty na rukou. „Aha, pochodovat. Ale jistě. Jsou tam cestičky,“ rozzáří se Robertova tvář. Vzápětí nám ukazuje otvor vysekaný do hustého porostu. „Jdu se přezout,“ říkám partnerovi při pohledu na své sandále. „Madam, my chodíme bosi. Nic vám nehrozí,“ oponuje mi Robert. Blázen, pomyslím si a za pár minut vyrážím do porostu v pohorkách.

První hodina vypadá romanticky. Ptáci zpívají, kytky voní, sem tam se s přítelem políbíme, jen opice, které hledáme, nikde. Z dlouhé chvíle probereme příběh Francouzů, kteří letos v Guayaně zabloudili a než je našli, zhubli desítky kilogramů. Z hladu jedli i sklípkany.
Humor nás přejde záhy. Robertovy cestičky se nějak vytratily. Tedy pokud někdy byly. Jako pěšinka totiž v pralese vypadá téměř vše. Jsou čtyři odpoledne a za dvě hodiny se začne stmívat. Měníme rozhovor na téma, jak dlouho přežijeme my.

Naši nervozitu zvyšují pavouci. Jsou jich tisíce. Pod nohama sledujeme jejich míhání. Nad sebe se radši nedíváme. Několikrát se už zdá, že jdeme dobře, točíme se ale v kruhu. Mýlí nás také hudba z lodi plující na řece, na břeh se kvůli hustému porostu nedostaneme. „Bum, bum,“ ozve se najednou. Jsou to rány kladivem vydávané dělníky při stavbě mola. Údery nás spolu s houstnoucími odpadky rozházenými na zemi vyvedou z pralesa. O půl hodiny později - to už padla tma - to oslavíme třešňovicí dovezenou z domova jako lék proti bacilům.

A Robert? Rád nás vidí. Živě se ptá, jaký byl „pochod“. A doplňuje: „Ostrov je velký, moc velký.“ Slovo velký říká dokonalou francouzštinou.