Fotoromány zažívají renesanci, ve Francii jich ročně vycházejí desítky

Fotokomiks, tedy chronologická řada za sebou jdoucích fotografií nejčastěji s doprovodným textem, se zrodil po druhé světové válce v Itálii. Tato neobvyklá forma umění, kombinující filmové techniky s těmi komiksovými, se stala velmi oblíbenou. Existovaly například i tzv. literární fotokomiksy, jimž byla inspirací díla klasické literatury jako Bídníci (Les Misérables, 1862) Victora Huga.

Fotografický komiks se těšil popularitě zejména v románských zemích. Kupříkladu v Itálii se v sedmdesátých letech rozšířily produkty římské společnosti Lancio, jež byla schopna vyprodukovat až devět milionů komiksů měsíčně. Ty pak s velkým úspěchem vycházely i v zahraničí.

Ve Francii zase existoval populární fotokomiksový časopis Nous Deux; týdně se prodalo přes 1,5 milionů výtisků. V šedesátých letech každý třetí Francouz četl fotografické komiksy, které již dávno nebyly jen adaptacemi klasických literárních děl. Populární byly i četné erotické fotokomiksy.

Konec milénia

Na konci minulého století však popularita fotokomiksů klesla a mnozí skeptici předvídali jeho úplný zánik. Paradoxem ovšem je, že díky internetu – který měl tuto formu umění definitivně pohřbít – nyní fotokomiks opět ožívá, a to zejména zásluhou amatérských umělců.

V posledních letech přibývá i tištěných fotorománů, podobných těm z minulého století. Např. ve Francii za loňský rok vyšlo několik desítek zajímavých děl, mezi nimi Národní iluze (L’Illusion nationale, 2017) Valérie Igounetové a Vincenta Jarousseaua, fotokomiks o voličích Národní fronty, Můj soused Brad Pitt (Mon voisin Brad Pitt, 2017) Lisy Lugrinové a Clémenta Xaviera či Svaz hnědých řas (Le Syndicat des algues brunes, 2017) Amélie Lavalové.

Počet fotorománů, které vyšly minulý rok, téměř odpovídá jejich celkové produkci za posledních čtyřicet let. Pravdou ale je, že značné množství fotorománů a fotokomiksů předkládá „čtenářům“ banální příběhy o lásce, přičemž cílem jejich tvůrců není nic jiného než zisk.

Stále častěji však v posledních letech vznikají díla, která nás dokáží překvapit povedenými fotografiemi i netuctovou zápletkou. Zdá se, že moderní fotokomiksoví tvůrci pozvolna opouštějí tvůrčí praktiky svých předchůdců, a tuto formu umění tedy nejspíše čeká proměna. V tzv. audiovizuální době je navíc fotografický komiks alternativou jak pro spisovatele, tak i pro filmaře a fotografy.