Hvězdné filmy československé nové vlny

I mnozí naši režiséři, mezi nimi – nedávno zesnulý – Miloš Forman, Věra Chytilová či Jiří Menzel, využili uvolnění komunistického režimu a pustili se do tvorby vskutku moderních filmů. Některé z nich jsou dnes kultovní, jiné by si naopak zasloužily o mnoho více pozornosti.

Slunce v síti – Štefan Uher

Snímek Slunce v síti (Slnko v sieti, 1962) režiséra Štefana Uhera je dnes tradičně považován za první snímek tzv. československé nové vlny. Dílo (nejen) o setkání Fajola a Bely ukázalo divákům po letech monotónního budovatelského patosu novou cestu; film přináší nejen nový způsob výstavby příběhu – s důrazem na obrazové vyjádření –, ale i nový pohled na realitu zkoumáním lidských pocitů i dobových souvislostí.

Lásky jedné plavovlásky – Miloš Forman

V našem žebříčku novovlnových filmů jistě nesmí chybět kultovní snímek Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky (1965). Jeho hrdinkou je mladá dělnice z maloměsta (Hana Brejchová) hledající pravou lásku, kterou na zábavě zaujme mladý muzikant (Vladimír Pucholt). Dívka s ním skončí v posteli, nicméně když za ním později přijede do Prahy, on už o ni nejeví sebemenší zájem.

Film nominovaný na Oscara i Zlatý glóbus se proslavil hlavně řadou improvizovaných scén – mezi nimi např. slavná postelová scéna –, k nimž neexistoval detailní scénář s dialogy. Podobně mimochodem postupovali někteří francouzští filmaři při natáčení svých snímků.

Intimní osvětlení – Ivan Passer

Snímek Intimní osvětlení (1965) Ivana Passera se taktéž podobá některým raným snímkům francouzské nové vlny, a to konkrétně svou snahou zachytit realitu všedního života, natáčením v reálných interiérech či obsazením neherců.

Film líčí dva dny života obyčejné české rodiny: Na vesnici spolu žije několik generací, společně zde stavějí dům, muzicírují a rozmlouvají prakticky o všem. Když však rodinu navštíví dávný přítel otce, hrdinové začínají přemýšlet o svém doposud monotónním životě. Tento snímek je dnes poněkud opomíjený, avšak milovníkům nové vlny by vzhledem ke své originální poetice neměl uniknout.

Sedmikrásky – Věra Chytilová

Slavný snímek Věry Chytilové Sedmikrásky (1966) se v době svého uvedení setkal s negativní reakcí některých politiků. Např. poslanec Jaroslav Pružinec kritizoval režisérku za to, že příběh o dvou dívkách, které se nudí a začnou si užívat podle svých představ, neměl s republikou a ‚ideály komunismu‘ nic společného.

Snímek sice nebyl zcela zakázán, ale postihla ho – společně s několika dalšími – řada omezení v propagaci. Na to skupina režisérů reagovala protestním dopisem a podle některých tím započalo tzv. pražské jaro. Jeden z nejznámějších snímků Věry Chytilové také získal Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Bergamu.

Perličky na dně – Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš

Texty Bohumila Hrabala byly mezi mladými režiséry oblíbené. Výjimkou nebyla ani povídková kniha Perličky na dně (1963), z níž skupina filmařů vytvořila v barrandovských studiích celovečerní film. Snímek je dnes považován za programový manifest československé nové vlny, neboť se zaměřuje na postavy na okraji společnosti, jejichž příběh je prezentován jako koláž všedních rituálů a tragikomických nedorozumění. Úspěch filmu byl nebývalý a např. Jiří Menzel díky němu získal nabídku režírovat Ostře sledované vlaky (1966).