Philip Roth: Čtyři knihy, které vám nesmějí uniknout

Portnoyův komplex (1969)

Philip Roth si – podle svých vlastních slov – v próze vyřizoval účty se ženami, rabíny, politiky, psychoanalytiky i literárními kritiky. Téměř vše zmíněné nalezneme v jednom z Rothových nejslavnějších románů s názvem Portnoyův komplex (Portnoy’s Complaint, 1969). Jeho protagonista Alex Portnoy pochází ze středostavovské židovské rodiny a trpí poruchou, při níž se „silně pociťované etické a altruistické impulzy neustále srážejí s extrémními sexuálními tužbami, jež jsou často perverzní povahy”.

Hrdina posedlý sexem vypráví o svých zhýralostech psychoanalytikovi a stále se ze všech sil snaží vzepřít vlivu své rodiny. Jakkoli je námět tohoto románu spíše vážný, kniha patří k těm nejzábavnějším z Rothovy bibliografie, a to mimo jiné i proto, že příběh vypráví sám hrdina. V roce 1972 také vznikl stejnojmenný film, jehož režie se ujal Ernest Lehman.

Americká idyla (1997)

Jeden z posledních Rothových románů Americká idyla (American Pastoral, 1997), za který autor získal Pulitzerovu cenu, patří také k těm nejzajímavějším. Před jeho publikací byl totiž Roth známý jako mistr autofikce: Jeho románoví hrdinové se mu do značné míry podobali, zvláště pak jeho alter ego, literát Nathan Zuckerman. Právě tento fiktivní romanopisec je v knize Americká idyla vypravěčem, a nikoli hlavní postavou, jak tomu obvykle bývalo.

V tomto generačním románu nás autor seznamuje se židovskou rodinou Levových, jejíž členové zažívají v 60. letech minulého století nejhorší období svého života. Hlavou rodiny je Seymour Levov, přezdívaný Švéd, někdejší voják a toho času ředitel newarské továrny na výrobu rukavic.

‚Švéd‘ a jeho žena mají dceru Merry a vše se jeví jako americká idyla. Nic však není tak prosté. Dívka dospívá v období války ve Vietnamu a začne se přátelit s jejími odpůrci, což vyústí až ve smrtící bombový útok. Merry nakonec musí prchnout a ukrývat se před agenty FBI.

Lidská skvrna (2000)

Román Lidská skvrna (The Human Stain, 2000) patří ke čtenářsky nejoblíbenějším Rothovým dílům. Hrdinou příběhu je univerzitní profesor Coleman Silk, jehož úspěšná kariéra končí kvůli zdánlivě nevinnému výroku, který mnozí studenti i akademici považují za rasistický. Přitom sám Coleman je vzhledem ke svému původu tím posledním, koho by z rasismu měli obviňovat.

V této jazykově bohaté próze se Rothovi daří zachytit paradoxy dnešní doby, ale i vystihnout smysl lidské existence a úděl člověka ve společnosti. I z toho důvodu se v roce 2003 tento román – označován jako jeden z nejdůležitějších textů 20. století – dočkal filmového zpracování.

Ňadro (1972)

Závěrem jedna z Rothových méně známých próz. Postavu profesora Davida Kepeshe znají čtenáři hlavně z románů Profesor touhy (The Professor of Desire, 1977) a Umírající zvíře (The Dying Animal, 2001). Poprvé se nicméně tento šarmantní muž objevil v novele Ňadro (The Breast, 1972), v jakési moderní obdobě Kafkovy Proměny.

Kepesh se v tomto příběhu těší z lásky krásné a vnadné Claire, na níž si nejvíce cení jejích úchvatných ňader. Jeho obdiv je tak veliký, že podvědomě touží stát se jedním z nich. Jeho přání je náhle vyslyšeno a profesor se promění ve stoosmdesáticentimetrové ňadro vybavené mohutnou bradavkou, sloužící jako přírodní mikrofon a naslouchadlo. Přestože tento text není natolik sofistikovaný jako výše zmíněné romány, zdařile pojednává o úloze sexuálních tužeb v lidském životě.