Některé děti by se prostě neměly narodit

Brett Ratner. Tim Story. Shawn Levy. Raja Gosnell. Nejsou ani tak dobří, aby dokázali diváky vtáhnout, a ani tak špatní, aby se jich producenti zbavili. mezi tyhle mistry průměru patří i David S. Goyer. A nevytahujte na mně Temného rytíře. Jsem přesvědčený, že jediné, čím do toho Goyer přispěl, byla poznámka, že by tam měl být Batman a měl by nosit netopýří kostým... pak ho vyšoupli z místnosti a dopsali to Nolanovci.

Protože z Temného rytíře jsou rozhodně víc cítit lidé, kteří stvořili Memento a Dokonalý trik, než člověk, který napsal druhou Vránu, Nicka Furyho, Jumpera či Bladea (to, že jsou jednička a dvojka koukatelné, je pouze zásluha režisérů... trojku už si dělal sám a jak to dopadlo).

Goyer režírující, nudící
Příšerného třetího Bladea jsme mohli vidět i u nás - a teď přichází jeho další film, tentokrát ze speciálního subžánru „duchařský film s dívkou v kalhotkách“. Tyhle filmy spočívají v tom, že v nich chodí hezká dívka ve spodním prádle a něco na ní bafá.

Ze začátku to vypadá i docela nadějně a strašidelně – zvlášť původní snová vize dokazuje, jak se i s jednoduchými artefakty dokáže na těle diváka vyhnat pořádná husí kůže. Jenže pak se to rozjede a začne příběh o duších, které se chtějí vrátit zpátky do života. A jako by to samo už nebylo dost velké klišé, přihodí se k tomu ještě nacistické pokusy na dvojčatech, trocha té židovské mystiky a samozřejmě i nějací ti bubáci a bledé děti s propadlýma očima.

Dokud jenom rumplují dveřmi a skříňkami, tak to funguje, ale jakmile se objeví první příšera, která vypadá, jakoby utekla z japonského hororu, protože už nemohla snášet, jak se jí Sadako posmívala, mizí veškerá atmosféra v nenávratnu a nenechá po sobě ani adresu, abychom jí mohli posílat přání k Vánocům.

Čím blíž konci, tím víc se sází na akci, na lidi létající vzduchem, na honičky a posedlé církevní hodnostáře. A nezachrání to ani Garry Oldman v roli židovského rabína.

Ať žijí kalhotky
Obvykle, když si scénáristé natáčí své vlastní dílo, jsou příliš chytří k vlastní škodě. Když mají volnou ruku, utápí se v promakaných dialozích, rozvíjí složité vztahy a nepřehledné příběhy. Tohle Goyerovi nehrozí. Jeho příběh je jednoduchý a prostý jako vesnická dívka z romantických filmů třicátých let a režie je průhlednější než nezasklené okno.

Ale zas tak hrozné to není. Pár bafaček tu je, párkrát sebou cuknete... a ty kalhotky (i dívka v nich) jsou rozhodně pěkné. Tak co.