G. I. Joe: dobře konzervovaná klasika

Je to v podstatě Team America natočený s naprostou vážností a bez špetky ironie. Tým super vojáků vyzbrojený super technikou (v některých případech i super poprsím) bojuje se zlem a přitom demoluje evropské metropole (přičemž se jim díky filmovým triků daří zdevastovat Prahu a Paříž zároveň).

Každá z hlavních postav má nějaké to trauma, charakterový tik... a vlastního pestrobarevného padoucha, kterému by mohl v závěru nakopat hýžďový sval. Sledovat G. I. Joe je jako sledovat Power Rangers nebo Želvy ninja... až tedy na to, že přes veškerou naivitu je G. I. Joe dobrý film.

Infantilům patří svět
Samozřejmě, jen pokud přistoupíte na hru a necháte se svézt zpátky do dob, kdy jste v sobotu ránu sjížděli animované dobrodružné seriály. Je těžké říct, jestli je naivita filmu úmyslná, nebo jestli autoři scénáře právě vychodili čtvrtou třídu... ale ať je to, jak to je, dokonale to funguje.

Všechny ty patetické proslovy, vztahové propletence alá Cimrmanův Vítr z hor, nadsazená akce i tvrďácké hlášky.

I díky tomu, že k příběhu přistupuje režisér Stephen Sommers s plnou vážností, bez jediného mrknutí oka na diváky. S naprostou seriózností vám servíruje historii, ve které je většina hrdinů a padouchů v nějaké příbuzenském poměru a kde najdete jak padající Eiffelovu věž, tak honičku stíhaček a monumentální podmořský souboj.

Příběh jako ze škatulky
I příběh je ryzí retro. Hrdina se po vyhlazení vlastní jednotky přidává k týmu G. I. Joe, i se svým kámošem, profláklým hláškujícím černochem (Marlon Wayans je tu o něco méně nesnesitelný než v ostatních filmech, ale pořád je na zabití). Ze začátku je kolegové moc neberou, ale hrdina ukáže, co v něm je, a nakonec se stane právoplatným členem týmu... zatímco padouši sice absolvují porážku, ale na konci jim režisér nechává otevřenou bránu k dalšímu dílu.

I přes docela velké množství postav dokázal Sommers všechny uhlídat, takže každý z hrdinů má svůj prostor a vždycky přesně víte, kdo je kdo a co má za trauma z minulosti. Neříkám, že si je vyloženě oblíbíte, ale aspoň se v nich orientujete.

Akce ve všech podobách
Ale samozřejmě, na G. I. Joe asi nepůjdete kvůli psychologické drobnokresbě, ale kvůli akci. A ta tady samozřejmě je a ve všech možných variantách.

Armádní fackovačka, honička lidí s auty (přičemž vzduchem létají dopravní prostředky a všechno vybuchuje), souboje na meče, skákání skrz vlak, svištění stíhaček, vesmírná bitva pod vodu okopčená z Hvězdných válek... je to pestré a i přes horší počítačové triky zábavnější než poslední Transformeři.

Tady zívání nehrozí – hlavně díky tomu, že do sebe Sommers elegantně prostříhává několik rozdílných akcí. Takže máte zároveň masivní bitvu, komorní ninja souboj a ještě nějaké ty osobní krize.

Sommers prostě dokázal i přes mnohem menší rozpočet trumfnout Baye. Prokázal, že mu jde, když natáčí něco, co se nebere tak úplně vážně, co je na hranici pulpu. Van Helsing pohořel, protože se tvářil jako drama. Zatímco Chobotnice, obě Mumie a teď i G. I. Joe jsou pecky. Filmové estéty sice nenadchnou, ale pokud budete chtít vyvenčit svého vnitřního spratka a vrátit se duchem do let, kdy jste si hráli s plastikovými vojáčky, tak vzhůru do kina. Už se těším na druhý díl, ke kterému se tu otvírají do široka dveře.

P.S. Potěší role Sommersových oblíbenců jako je Arnold Vosloo (padouch z Mumie) či Brendan Fraser (hrdina z Mumie), stejně jako obsazení ex-doktora Who, Christophera Ecclestona.

G. I. Joe, G.I. Joe: The Rise of Cobra, USA 2009. 118 min. Režie: Stephen Sommers, Hrají: Dennis Quaid, Christopher Eccleston, Arnodl Vosloo, Jonathan Pryce

Hodnocení: 7/10
V kinech od: 13.8. 2009