Avatar: Třírozměrný tanec se sexy Šmouly

Hlavně proto, že vycházel z úplně stejných zdrojů jako Avatar, z filmů jako je Tanec z vlky... nebo spíš, vzhledem ke kvalitě scénáře, z nejrůznějších seagalovek (Aljaška v plamenech) či lundgrenovek (Rudý škorpion, Švéd).

Pokud jste prostě viděli nějaký film na téma „bílý muž přijde mezi domorodce, postupně se přidá na jejich stranu a pomůže jim zvítězit, protože domorodci jsou bez bělošské asistence naprosto bezradní“, viděli jste vlastně Avatar, jen v horším provedení.

Překrásný svět
Avatar je totiž technicky i trikově naprosto dokonalý. Doporučovat ho nemá cenu – vidět ho patří k společenským povinostem a vynechat můžete, pouze pokud máte podepsanou omluvenku od lékaře.

Avatar by se prostě MĚL vidět. A to nejlépe ve 3D. Jak kvůli technickému zpracování, tak kvůli nádhernému a do posledního stébla trávy promakanému světu. Je to tak dokonalé, že člověk chvíli po opuštění kina přemýšlí, proč za to všichni Camerona obdivují. Vždyť prostě jen vzal kameru, odskočil si na planetu Pandora, angažoval pár modrých mimozemšťanů a v poklidu to natočil.

Jak vás u většiny ryze trikových filmů vždycky něco vytrhne, tu neživotná tvář, tu přílišná lehkost dusajících slonů, tak tady si nevzpomínám na jedinou věc, která by narušila atmosféru. Všechno funguje, všechno je naprosto precizní a dokonalé.

Svět Pandory je úžasný, postavený na jásavých barvách - tak trochu malajská džungle po požití většího množství omamných prostředků. Škoda jen, že do tohohle světa nebylo zasazeno opravdové sci-fi, příběh o objevování, o konfrontaci s věcmi, které jsou mimo lidské chápání, nějaké to Setkání s Rámou. Něco, nad čím nám v dětství zůstával rozum stát (aby se některých případech už nikdy nerozešel).

Svět Pandory je ale v hloubi docela lidský, jen trochu barevnější. A stejně tak i původní obyvatelé. Pokaždé, když se střetnou dvě civilizace, tak u té druhé najde člověk věci, které mu přijdou zvrácené, nemorální nebo aspoň nechutné. Na´vi jsou hipíkův vlhký sen. Jsou tak hodní a dokonalí, jako by vzešli z pera nějaké rozdychtěné náctileté spisovatelky. Srovnejte si to s Distriktem 9, který je v podstatě na stejné téma, ale funguje mnohem líp – hlavně díky tomu, že emzáci nejsou tak ikonicky dokonalí a tvůrci vám nervou klíny do hlavy.

Béčko jako když vyšije
Jak je technická stránka dokonalá, tak vedle ní vypadá béčkový příběh jako Sloní muž. Scénář by se hodil spíš k filmu se Stevenem Seagalem: Aljaška v plamenech 2. Příběh s plochými postavami a učebnicovými dialogy se sune od jedné předpokladatelné scény k druhé, bez jediného originálního dějového nápadu.

Padouši jsou tak padoušští, že jim chybí už jen černý cilindr a dlouhý knír (vedle zlovolného podnikatele, kterého hraje Giovanni Ribisi, je Montgomery Burns vzor charity), hrdinovi parťáci se spořádaně obětují, vojáci jsou většinou tlustí, hnusní a vousatí, jejich šéfové proradní, mimozemšťané bez vyjímek ušlechtilí a tak dále a tak podobně.

Jasně, béčkový příběh by se dal skousnout, kdyby byl braný čistě jako záminka pro zběsilou akci, ve stylu: „Jasně, my víme, že je to blbý... ale koukejte na ty výbuchy!“, ale v tomhle případě se bere hrozně vážně a není tu dost akce, aby to vyvážila. I když je finální bitva docela rozmáchlá, tak v ní chybí scéna, která by vám vyrazila dech.

S mnohem jednodušími triky dokázal Cameron v Terminátorovi či Vetřelcích mnohem víc. Nehledě na to, že, jak už někdo psal, i prťaví Ewokové z Hvězdných válek byli lepší vojenští stratégové, a nebýt zásahu deus ex machina, byla by už z planety Pandora jedna velká továrna.

Nefunguje ani mýtická rovina filmu. Hrdina sice projde klasickou cestou (pohrdání cizí civilizací, zapojení, odvržení, finální přijetí), ale chybí tu zásadní okamžik, kdy by své proměně musel něco obětovat. Takhle to není ani o názorech a „boji za pravdu", takhle je to příběh odepsaného chlápka, který se dostane mezi mimozemšťany, je tam za borce, dostane spoustu hraček, draka a modrou sexbombu na soulož. To se člověk ani nediví, že pak zradí svojí rasu.

Poselství na závěr
Ano, ideologie filmu (na Camerona nečekaně silná) mě minula. Ne, „minula“ není to správné slovo. Spíš bych řekl... jak je jen ten latinský výraz... „nasrala“. Což je, uznávám, čistě můj problém. Pokud jste levicověji a protiamericky zaměření s vášní pro přírodu, tak budete nadšeni. Pro mě to bylo peklo. Věci, které mám rád (zlí pozemšťané, obří roboti, mariňáci) dostávají na zadek od věcí, které nesnáším (ušlechtilí mimozemšťané, příroda, hipíci). Ano, bytosti na planetě Pandora vypadají úžasně, ale když začne bojovat neonový drak s chlápkem v obřím robotovi, jsou veškeré mé sympatie na straně obřího robota.

Železný Jim Cameron se stal Zeleným Jimem. Muž, který vždycky obdivoval mohutné stroje se proti nim ve svém posledním filmu postavil a nechal je zdemolovat hordou divochů. Kdy došlo k tomuhle změknutí? Asi nás měl varovat už Titanic a Céline Dion (při závěrečných titulcích si na ni asi vzpomenete), ale tam nás ukolébalo to monumentální odeslání lodi na mořské dno.

Ale třeba je to jen pouhý okamžik slabosti, třeba je Avatar jen taková zkouška, něco jako dechové cvičení před tím, než se Cameron pustí do snímku Battle Angel. Tam je předloha dobrá... a hlavně, jsou tam zase obří bojové stroje a žádná příroda.