MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

2. místo
Jiří Pavlovský:
Clerks 2: Muži za pultem

Návraty jsou vždycky o hubu. Zvlášť, když člověk předtím vyhlásí, že Jerseyskou ságu definitivně uzavřel - a ještě to potvrdí tím, že nechá tuhle část zaklapnout Bohem v podání Alanis Morissettové. Ale (podobně jako v případě Rockyho) je i tenhle návrat naprosto triumfální.

Ano, ze začátku to vypadá, jakoby Kevin Smith už vyžíral sám sebe a jen opakoval osvědčené popkulturní fórky (i když hodně dobré – viz pojetí Pána prstenů coby pochodového cvičení), jen je tentokrát navěsil na celkem nenápaditou romantickou historku. Jenže pochybnosti zmizí rychleji než prudérní diváci při sexu s oslicí. Druzí Clerks nejsou jen o hláškách, debatách o sexu, skřítcích ve vagíně a prstenech, co vládnou všem. Tenhle film má i originální „poselství“. Jednička byla vtipnější... ale byl to v podstatě především sled skečů. Dvojka má i příběh, vyznění a dokonce i emoce.

A především – žádné milostné vyznání nepůsobí tak silně, jako to, které se odehrává, zatímco v pozadí souloží profesionální zoofil s oslicí. Nechápu, proč se tohle nepoužívá v romantických komediích častěji.  

Štěpán Kopřiva:
Dokonalý trik

Souboj dvou iluzionistů o to, kdo předvede londýnskému publiku předminulého století
dokonalejší trik, má sám zatraceně blízko k dokonalosti. Nejde jen o sálající posedlost obou hrdinů, které vzájemné trumfování dožene až k tomu, že jsou schopni pro lepší iluzi obětovat cokoliv, životy své i těch ostatních nevyjímaje. Nejde ani o komplikovanou strukturu s deníky uvnitř deníků, nejde o smrtonosně dvojitou pointu (na jejíž vykrouženosti nic nemění ani to, že se dá uhádnout už v průběhu děje), nejde dokonce ani o Davida Bowieho v roli Nicoly Tesly, jednoho z mála skutečných kouzelníků devatenáctého století.

Jde o to, že celý tenhle film je sám vystavený přesně podle vibračních zákonů kouzelnických triků - a ještě to drze přiznává. Christopher Nolan (režisér Mementa, Insomnie, první a brzy i druhého Batmana) nás na to hned na začátku férově upozorní - a stejně nás konec filmu zastihne v tom samém stavu, v jakém by se člověk měl po dobrém kouzelnickém triku nacházet: zkoprněle zírajícího v hledišti s neodbytně hlodající otázkou v lebečním kyblíku - jak to ten člověk sakra dělá?

1. místo
Jiří Pavlovský:
Faunův labyrint

Pohádky nejsou nic pro malé děti. Tím nemyslím ty současné, uslušněné a vykleštěné pohádky, umírněné tak, aby působily roztomileji než Dáda Patrasová po dvou litrech rumu. Myslím původní pohádky, plné usekaných hlav, nosů, kanibalismu, vražd a jiných radostí. A těmihle klasikami se inspiroval skvělý mexický režisér Guillermo del Toro (Hellboy, Blade II, Devils Backbone, Cronos) ve svém nejlepším filmu. Faunův labyrint ukazuje pravou tvář pohádek – drsnou, slizkou a temnou.

Příběh se odehrává ve fašistickém Španělsku, kde se malá holčička setkává s tajemným faunem a dostane od něj několik úkolů, které musí splnit, aby získala svou říši. Není to ale žádná idylka. Realita je krutá... a svět fantazie je stejně brutální a  nelítostný jako válka, která zuří kolem.

Del Toro nám servíruje svět, který oplývá temnou krásou a občas v něm vytryskne silný gejzír necenzurované brutality. K tomu si přihoďte tragický příběh, fascinující masky, nelítostnost, s jakou del Toro zachází se svými postavami, originální nápady – je vidět, že žánr fantasy nemusí být jen bezpohlavní vyprávěnky pro celou rodinu, že může mít i sílu... když už ne tisíce sluncí, tak aspoň stovek černých děr.  

Štěpán Kopřiva:
Clerks 2: Muži za pultem

Zdá se asi zvláštní na první místo vpálit film, který je lacinější než většina ostatních na tomto seznamu (o dost), méně akční (o dost) a užvaněnější (o hodně). Kevin Smith přesto všechny ostatní - alespoň v mých očích - naprosto převácloval.

To, co na první pohled vypadá jako popkulturně prošpikovaná reflexe stárnoucího nerda, v sobě typicky smithovskými postupy organicky mísí prvky nezávislého filmu, konverzační
přestřelky, nenápadného příběhu o přátelství, romantické komedie a sodomistického porna. Ale hlavně: Smith tentokrát kombinaci všech těchto prvky dovádí do dokonalosti (pověstný vizuální suchar se dokonce vzepjal i k tanečnímu číslu).

Na rozdíl od všech jeho předešlých filmů, kdy jako by vždycky něco přebývalo nebo chybělo, tady je všechno na svých místech. Třeba to není Smithův nejvtipnější, nejdojemnější nebo popkulturními odkazy nejnadupanější film. Ale je rozhodně jeho nejlepší.