Slavné hororové příběhy inspirované skutečností

Při čtení nebo sledování hrůzných příběhů si s klidem říkáte, jaké je to štěstí, že si tyto děsivé historky vymyslel a nemohou se tedy ve skutečnosti stát. Opak je ale pravdou, ty nejznámější a dnes již legendární horory mají pravdivý základ. Proto se jimi inspirují tvůrci hororových příběhů i dnes.

Kdo by neznal děsivý příběh o Frankensteinovi, bláznivém vědci, který se snažil oživit mrtvého člověka. Tento pokus se mu povedl, ovšem následky byly hrozivé. Postava badatele Viktora Frankensteina se poprvé objevila v hororovém příběhu anglické spisovatelky Mary Wollstonecraft Shelley v roce 1818. Hororová kniha nesla název Frankenstein neboli moderní Prométheus. Mladý Viktor Frankenstein se stal stvořitelem monstra, které bylo vlastně oživeným mrtvým lidským tělem. Netvor měl velmi odpuzující zjev a neuvěřitelnou fyzickou sílu. Na druhou stranu byl také obdařen city, dokázal nenávidět i milovat a litovat.

Frankensteinovo stvoření nebylo nemyslícím primitivem, naopak dokázalo přemýšlet i komunikovat. Viktoru Frankensteinovi se ale vše vymklo z rukou, když jeho monstrum uteklo z laboratoře. Netvor se během chvíle na svobodě setkal s kladnými i zápornými lidskými vlastnostmi a také začal zabíjet. Po pár letech netvorova běsnění se opět setkal tvůrce se svým dílem. Stvoření Frankensteina poprosilo, aby mu vědec stvořil také partnerku. Viktor však přemýšlel nad možnými následky a odmítl požadavku vyhovět. Monstrum se pak ale začalo hrozným způsobem mstít…

Děsivý román britské autorky se stal velmi oblíbeným. Málokterý ze čtenářů však tušil, že příběh má zřejmě pravdivé jádro. V pochmurném a deštivém létě roku 1816 si nemohla tehdy ještě svobodná Mary Godwinová naplno užít svou dovolenou ve Švýcarsku. Kvůli špatnému počasí musela spisovatelka i se svým přítelem a pozdějším manželem a dalšími přáteli zůstat doma. Společnost se bavila vyprávěním vymyšlených historek. Při líčení děsivých příběhů se někdo zmínil o dědečkovi slavného přírodovědce Charlese Darwina, o Erasmovi Darwinovi. Tento badatel a doktor prý často přemýšlel, zda je možné oživit mrtvé tělo. K tomuto pokusu měl být potřeba elektrický proud. Tato myšlenka se stala spisovatelce inspirací. Ne ovšem jedinou.

Historie je plná podobných pokusů o oživení mrtvých. V západním Německu bychom našli hrad s příznačným názvem Frankenstein. Ještě dnes se v okolí tohoto hradu povídají pověsti, které pocházejí z 18. století. V té době obýval hrad alchymista Johann Dippel. Ten prý ve své hradní laboratoři usilovně pracoval na výrobě elixíru nesmrtelnosti. Mimo to se začala z blízkého hřbitova záhadně ztrácet čerstvě pohřbená těla. I to měl mít na svědomí Johann Dippel, který mrtvá těla prý zkoumal a používal ke svým pokusům. Za některé své pokusy byl alchymista dokonce uvězněn, po propuštění z cely ale ve svých výzkumech pokračoval až do dne, než jeho laboratoř vyletěla do povětří. Že mohla být tato stará pověst inspirací pro spisovatelku Mary Shelley, o tom svědčí již samotné jméno hradu a pak také pseudonym alchymisty – Frankensteinensis. Příběh Mary Shelley se stal klasikou a byl několikrát úspěšně zfilmován.

Inspirována skutečností je zřejmě i novela s názvem Podivný příběh Dr. Jekylla a pana Hyda od skotského autora Roberta Louise Stevensona, která vyšla roku 1886. Příběh je poměrně jednoduchý. Výborný londýnský lékař známý jako Dr. Henry Jekyll jednoho dne vyrobil zvláštní preparát, který po požití dokáže proměnit dobré vlastnosti člověka ve špatné. A tak se každou noc jindy milý a slušný Dr. Jekyll proměňuje v lidskou zrůdu – Edwarda Hyda. Ten si svou noční nadvládu nad Dr. Jekyllem užívá, i když tím ostatním ubližuje. Dr. Jekyll si tento fakt uvědomil a snažil se opět smíchat sérum, které by mu pomohlo ovládat pana Hyda. To se lékaři bohužel nepovedlo a viděl ze situace jenom jediné východisko – sebevraždu.

A kde že inspiroval Robert Stevenson při psaní příběhu o Dr. Jekyllovi a panu Hydovi? Vše nasvědčuje tomu, že si spisovatel pro své dílo vzal jako vzor příběh o muži jménem William Brodie. Tento muž byl vysoce postaveným členem skotského vládního kabinetu a zároveň radním města Edinburgh. Podobně jako Dr. Jekyll byl William Brodie ve dne slušný občan. V noci se však choval úplně jinak – jako násilník a zloděj. Při svých nočních krádežích využíval toho, že měl jako radní klíče od velkého množství domů ve městě. V roce 1786 ale nad Williamem spadla klec a byl dopaden přímo při činu. Celý Edinburgh se vzpamatovával ze šoku dlouho. William Brodie byl za své činy potrestán, 1. října roku 1788 byl oběšen.

Snad nejznámějším hororovým příběhem je ten o upírovi Drákulovi. Bylo o něm napsáno spoustu knih a natočeno velké množství filmů. O krvelačném upírovi jménem Drákula se poprvé zmínil irský spisovatel Bram Stoker v knize, která má v názvu jméno hlavní postavy. Stokerova kniha o Drákulovi patřila mezi první horory, které se zabývaly upírskou tématikou. Ke čtenářům se dostala kniha v roce 1897.

I příběh o upírovi obsahuje některé části, které nápadně připomínají některé skutečné události a osobnosti dějin. Postava samotného Drákuly se velmi podobá Vladu III. Tepesovi (1431 – 1476), valašskému knížeti. V Rumunsku ho lidé považují za národního hrdinu, Bram Stoker ho ovšem popsal jako krutého upíra. Vlad III. Tepes během svého života bojoval proti Turkům, které často věznil a mučil. Zvláště oblíbeným způsobem trestu knížete bylo nabodávání nepřátel na kůl. Oběť tak umírala velmi dlouho a při velkých bolestech. Slovo Tepes se dá do češtiny přeložit jako Nabodávač nebo Narážeč, něco pravdy na způsobu mučení asi tedy bude. Podle pověstí pil Vlad III. krev svých nepřátel, aby tak získal jejich sílu. Tyto pověsti jsou podobné příběhu Brama Stokera.

Je také možné, že irský spisovatel čerpal námět ke své knize od spisovatele Julesa Verna, konkrétně z knihy Tajemný hrad v Karpatech z roku 1892. Obě díla mají totiž některé společné rysy.