Legendami a mýty opředený pás cudnosti

Mnoho lidí si pás cudnosti spojuje s obdobím středověku, s příběhy o rytířích bojujících v křižáckých válkách a o jejich ženách. Ovšem ty nejznámější křížové výpravy se uskutečnily ve 12. a 13. století, přitom první zmínky o pásech cudnosti pocházejí až ze 14. století. Podle některých historiků přišel poprvé s touto pomůckou Ital Francesco Carrara roku 1395, který ji sestrojil pro svou ženu. Další odborníci nacházejí první pás cudnosti až na stránkách rukopisu Bellifortis, který zhruba v roce 1405 napsal Konrád Kyeser z Eichstättu. Toto dílo je zaměřeno na vojenské technologie, najít zde však můžeme také obrázek pásu cudnosti – spodního prádla pro ženy vyrobeného z plátů železa a se zámkem. Podle všeho se mělo jednat o ochranný prostředek před znásilněním. Tuto pomůcku na sobě měly mít dámy při vpádu nepřátel do města nebo při projíždění rizikovým územím. Ovšem objevují se i názory, že tyto pásy nasazovali muži svým nevěrným manželkám, a to ani ne tak ze strachu z nevěry, ale aby se jí nenarodil nechtěný a ještě navíc nevlastní potomek.

Většina odborníků označuje však tzv. pásy cudnosti za ochranný prostředek před znásilněním. Někteří historici

dokonce zpochybňují jakoukoli existenci tohoto železného spodního prádla. Jistě pochybnosti a otázky vyvolal nález německého starožitníka Antona Pachingera - hrobu ženy, která měla mít na sobě právě pás cudnosti. Hrob byl datovaný do 16. století. Ovšem zanedlouho po tomto „senzačním“ objevu kovový pás zmizel neznámo kam. Nemohl tak posloužit jako důkaz o existenci pásů cudnosti v minulosti.

V roce 1732 vyšla v Německu kniha s názvem Universal Lexikon, kde je poprvé seriózně pojednáváno o pásu cudnosti. Heslo „pás cudnosti“ je možné najít i ve slavné Velké francouzské encyklopedii, za jejímž vznikem stojí Diderot. O kovových pomůckách se postupem času zmiňovali další autoři lexikonů a encyklopedií, často připojovali i kresebnou rekonstrukci. A tak se začaly pásy cudnosti i vyrábět a putovaly do sbírek muzeí.

V 19. století vystavovalo několik věhlasných evropských muzeí (např. ve Švýcarsku, Anglii nebo ve Francii) pásy cudnosti. Některé z nich byly dokonce vydávány za někdejší majetek královny Kateřiny Medicejské nebo Anny Rakouské. Odborníci však později tyto exponáty označili za novodobé práce. Kromě několika málo písemných zpráv tedy nic nenasvědčovalo středověké nebo raně novověké existenci pásů cudnosti.

Až do 30. let 20. století se věřilo, že je masturbace zdraví škodlivá. Lékařské studie z té doby jsou plné informací o pomůckách, které se podobají pásům cudnosti a mají právě zabraňovat masturbaci. Ve Spojených státech amerických byly takovéto pásy dokonce patentovány. Dnes tzv. pásy cudnosti skutečně existují. Slouží třeba jako erotické pomůcky při BDSM praktikách.