Hračky

Život je hra, kterou hrajeme sami se sebou. Život je hra – hrej ji. Neber život příliš vážně – je to jen hra… Je možné život a všechno s ním spojené brát opravdu tak lehce, brát to jako hru? Kdoví… Asi to záleží na každém z nás. Když ovšem pomineme místa na planetě, kde žít není žádná legrace – natož hra – a budeme se zabývat jen naší západní civilizací, pak bychom opravdu nemuseli brát všechno tak smrtelně vážně, jak často bereme. Máme co jíst, kde spát, jsme zdraví… i když občas něco chybí. A tím něčím je partner, parťák, přítel, kamarád…

A už jsme zpátky u hry. Všichni tak nějak pořád hledáme, rádi bychom aspoň občas nebyli sami, a možná že spíš my holky nechceme být samy… A pak se naskytne někdo nám milý, někdo, s kým si rozumíme, a tak si myslíme, že je vystaráno, že už je to konečně On. Někam zajdeme, jednou podruhé, pak skončíme v posteli, pak podruhé, pak nemá čas, ale za týden dva ho zase má… Chodíme spolu? Chodí se mnou? Ano, ne? Vždyť on je chudáček tak zaneprázdněný, řídí firmu, hraje tenis, leze po horách, studuje, pomáhá potřebným, dělá toho tolik – chápeme, že toho má hodně… My ženy si umíme krásně lhát!

Ano, nejste jediná v jeho životě. Když vám tohle dojde, uhodíte na něho – a on se přizná. Ano, má víc kamarádek, vždyť se ještě nechce vázat, ale má vás svým způsobem rád… A tak to skousnete a vydržíte. Teď jde o to, kdo z koho, která vydrží nejdéle, že?

Než se dozvíte, že svým kamarádům vykládá asi toto: „Nejraději jsem sám. Když si chci vyjít nebo zasouložit, zavolám některé ze svých kamarádek. Nelžu jim, vědí o sobě. I o tom, jak na tom jsou. Nic jim neslibuju. Jsou to hračky, nic víc.“

P. S. A teď něco pro muže – nevěřte si tolik, pánové! Však my si s vámi často taky jen ZAHRÁVÁME!