MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Stačí si připomenout starověký babylonský Chammurapiho zákoník, ze kterého pochází starý zákon „Oko za oko, zub za zub“, nebo třeba středověké právo útrpné. Právní systém středověku byl skutečně poněkud krvavý.

Slovo ordál neboli boží soud, to byl v dobách hlubokého středověku hojně používaný pojem. Byl to nejčastější způsob, kterým lidé rozhodovali o vině nebo nevinně podezřelé osoby. V roli nejvyššího soudce měl stát samotný Bůh, kterého všichni respektovali. Bůh je také přeci vševědoucí a odhalí tak vždy pravdu. Středověká společnost byla ovlivněna církví každý den, víra byla pro lidi vše a často tak šel při pohledu na zločin rozum stranou. Bůh byl přeci také neomylný a nikdo jiný tak zločin řešit nemusel. Tehdejší soudci byli vlastně jen nastrčenými figurkami, které dohlíželi na dodržování pravidel při dokazování viny. Pravidla však byla většinou jen formalitou. Při ordálech vlastně vůbec neexistovala racionální spravedlnost, což je až paradoxní. Naprosto nevinného člověka mohl soud shledat vinným, zločince zase mohl pustit na svobodu. I takto fungoval boží soud.

Na našem území byl ve středověku tradiční tzv. ordál vody. Obvinění často ani nevyslechli rozsudek, protože se utopili. Lidé ve středověku věřili, že do vody mohou vstoupit pouze nevinné osoby, které se také do ní mohou potopit. Zločinci se ve vodě nepotopili, voda je nepřijala a nechala je volně se vznášet na hladině. Podle tehdejší logiky byla voda tím nejčistějším živlem. A čistý živel se přeci nemohl nechat pošpinit člověkem, který spáchal nějaký zločin, něčím se provinil.

Při ordálu v českých zemích sloužily lidem také jiné živly než voda. Při božím soudu často soudcům k usvědčení pachatele pomáhal oheň, a to při použití rozžhaveného železa. Pokud chtěl odsouzený dokázat svou nevinu, musel přejít bez bot po dvanácti rozžhavených železných radlicích. Teprve poté mu soud uvěřil, že je nevinný.

Často používaným středověkým prostředkem k usvědčení byla tzv. tortura, neboli útrpný výslech. Torturu jako prostředek doznání zavedl v roce 1252 papež Innocence IV. Tortura byla spojena s inkvizitory, kteří však neprováděli žádné mučení. K tomu byly donuceny většinou světské úřady, které najímaly na mučení katy. V našich zemích nebyla tortura nijak upravena zákonem až do konce 18. století. K samotné tortuře mnohdy ani nedošlo, a to když se odsouzený přiznal ve chvíli, kdy mu byly ukázány nejrůznější mučící nástroje. Samotné mučení trvalo většinou asi hodinu. Podle zákona mohl každý ze čtyř stupňů tortury trvat maximálně 15 minut. V prvním stupni čekala na odsouzeného tzv. palečnice, tedy přístroj určený k drcení palců pomocí důmyslného systému dřívek.

Pokud odsouzený vydržel mučení v prvním stupni, přešel kat ke stupni druhému. Tento stupeň představovalo nepříjemné svazování rukou. Odsouzenému se kolem předloktí omotal provaz, který kat pomalu utahoval. Člověk tak cítil čím dal sílící bolest celou čtvrthodinu. Odsouzení se však často nepřiznali ani po absolvování druhého stupně mučení. Proto následovaly další dva stupně tortury. Během nich byl člověk natahován na skřipec. V této fázi se mučený většinou už přiznal, pokud však ne, vzal si kat na pomoc svíce či pochodně. Těmi odsouzeného pálil na různých částech těla, kde se mu jen chtělo.

Někteří inkvizitoři katům také nařizovali nasazovat nešťastníkům mezi jednotlivými fázemi mučení tzv. španělskou botu. Tento mučící nástroj drtil lidem holenní kosti. Torturu často doprovázely další nástroje způsobující bolest, jako třeba kozel, železná panna nebo metařova dcera.

Tortura byla většinou stejná pro každého z odsouzených. Větší bolest při mučení však zažívali lidé obvinění z čarodějnictví. Čarodějnické procesy, to bylo kruté mučení a čas plný utrpení. O tom, jak takovou čarodějnici poznat a donutit ji k přiznání, bychom se dočetli v knize Malleus maleficarum, česky pod názvem Kladivo na čarodějnice. V této knize je také podrobný popis mučících praktik.

Pokud byl člověk ve středověku obviněn z čarodějnictví, čekalo ho mnohem delší a krutější mučení než jiné zločince. Podle inkvizitorů totiž ďábel při mučení čarodějnici chránil před bolestí, kterou tak osoba mohla snášet i po dlouhou dobu. K oslabení ďábla v těle musela čarodějnice vypít před mučením svěcenou vodu. Soudci byli při tortuře pak zvláště opatrní, aby také nebyli ovlivněni ďáblem. Proto měli na krku posvěcený kříž a při sobě měli i posvěcenou hůl. Na čarodějnici pak mohl jako na nečistou osobu sahat pouze kat, soudci se chránili i před pohledem čarodějnice, která je mohla uhranout.

Samotného mučení se často účastnili i příbuzní či přátelé nešťastníka. Ti ho měli k přiznání přimět a zajistit mu tak mírnější trest. Ten však většinou také odsouzenou čarodějnici nečekal. Čarodějnice také zažívaly mučení i několik dní po sobě, zkrátka než se přiznaly.

Jak je vidět, dnešní právní systém je oproti tomu středověkému docela mírný.