MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Zameťte si před vlastním prahem!

Nejprve se zamyslete, jakým stylem komunikujete ve své domácnosti v přítomnosti dětí. Je totiž naprosto přirozené, že zajímavá slůvka a peprné výrazy pochytají děti v první řadě od svých rodičů. Nemusíte se jimi záměrně oslovovat, stačí například nepříjemná dopravní situace, kdy zareagujete na bezohledného řidiče a oslovíte ho některou částí lidského těla - jakou, si jistě domyslíte. Nebo například telefonický rozhovor s kamarádkou, která vám sdělí nějakou zajímavou novinku. Nevědomky nám z pusy vypadne reakce typu: "To si děláš pr...!" A právě na taková spontánní zvolání děti reagují nejvíce. Jsou extrémně vnímavé na váš tón a barvu hlasu, takže při zdůraznění nějakého slova hned zbystří a daný výraz jim utkví v paměti. Jakmile přijde příležitost, kdy ho mohou použít, napodobí své rodiče, často aniž by věděly, co konkrétní slovo znamená.

Pozor na příbuzné "záškodníky"

Ač se snažíte své děti chránit před sprostými výrazy, často se v rodině najde takzvaný "záškodník". Nejčastěji to bývá dědeček nebo strýček, který má pocit, že vaše dítko je příliš slušné, a tak ho jen tak pro legraci naučí nějakou přisprostlou písničku nebo básničku. Když s ní pak váš synáček v nažehlené košili nebo dceruška s růžovou mašlí ve vlasech vystoupí na besídce ve školce, máte z ostudy kabát. Zkuste tedy takovým záškodníkům důrazně domluvit a dětem vysvětlit, že s dědou či strýčkem si sice "Když se ru, tak se ru, tak se růže červená" zazpívat mohou, do školky nebo na dětské hřiště se však takové "hlupoty" nehodí.

Výrazy starších dětí působí jako magnet

Děti zcela automaticky tíhnou ke starším kamarádům. V jejich očích jsou to modly, kterým je třeba naslouchat a hlavně je napodobovat. Nedivme se proto, že ve snaze se jim přizpůsobit, začnou mluvit i stejným jazykem. Nemá smysl se v takovém případě rozčilovat a děti trestat. Pokud se jich v klidu zeptáte, co konkrétní výraz znamená, nejspíš vám ho nebudou schopni ani vysvětlit. Papouškují jen odposlouchané výrazy a myslí si, že jimi zaujmou a budou díky tomu považovány za starší. V tomto případě byste měli dítku vysvětlit, co konkrétní sprosté slovo znamená, a zeptat se jich, jestli si myslí, že je rozumné oslovovat se například částmi lidského těla nebo pokřikovat na sebe nadávky v podobě domácích zvířat. Zkuste mu třeba i navrhnout, ať si sám vybere ze zvířecího slovníku oslovení, které by se líbilo právě jemu. Uvidíte, že prase, kráva, husa ani vůl to nebude. Bez problému ale přijme zdrobněliny jako třeba kotě, kůzlátko nebo hafíku. Naučíte ho tak rozlišovat společensky přijatelné a nepřijatelné výrazy, navíc v něm pěstujete pocit empatie - jak by se asi cítil on, kdyby ho takovými nepěknými výrazy nazývali kamarádi ve školce?

Absence domácí komunikace

Častý důvod, proč děti začnou mluvit sprostě, bývá jednoduše ten, že na sebe potřebují doma upozornit. Pokud se s nimi nikdo nebaví, necítí zájem ze strany rodičů a připadají si přehlížené, i negativní reakce je pro ně lepší, než pocit nezájmu. A tak se snaží nepěknými výrazy upozornit na to, že vůbec existují. Když se totiž rodiče rozčílí a začnou se za takové výrazy zlobit, dítko má pocit, že je alespoň něčím upoutalo jejich pozornost. A proto je tak důležitá vzájemná komunikace v rodině, která nastavuje hranice, učí komunikační pravidla a hlavně dodává pocit sounáležitosti a zájmu o své blízké.