Slavný Korok, víc než jen kůň

Psal se rok 1964, slovenský hřebčín v Motěšících na tom byl bledě, neměl peníze, docházelo mu dokonce i krmení pro koně. Navíc řadu koní zachvátil střevní katar. Hřebčín začal nemocné koně pomalu rozprodávat. Chovatelé ze státního statku v Židlochovicích u Brna jim dovezli náhradní seno a slámu a za babku si tu koupili dva nemocné anglické plnokrevníky.

Zůstal ten horší

Rezaví polobratři Kamoš a Korok byli ještě hříbata. Dohromady stáli 20 000 korun. Nevypadali dobře, noví majitelé se o ně museli dlouho a velice pečlivě starat, piplat je, dávat jim potřebné léky. Možná to nevypadalo jako kup století, ale Korok jim měl v budoucnu všechnu tu námahu a vynaložené peníze mnohonásobně vrátit.

Když byly hřebcům tři roky, už byli zdraví a vyrazili na závodní dráhu. Bok po boku ale stanuli v jediném dostihu, Kamoš tehdy Koroka předběhl a zvítězil. Jeho slibná kariéra ale nestačila ani pořádně začít, Kamoš onemocněl a zemřel na rozpad ledvin. Chovatelům ze dvou hřebců zůstal jeden, ne ten, který vyhrál dostih, ale ten druhý. Ten horší.

K tomu měl ještě i vrozenou vadu. Měl od narození kratší pravou přední a navíc ji měl křivou, vytočenou do strany. Korokova budoucnost vypadala téměř beznadějně. Ale jeho mladičký ošetřovatel Václav Chaloupka si vydupal, že s ním bude pracovat dál. Cítil z Koroka sílu, chuť do práce, bojovnost. Měl tedy ukázat, co s koníkem dovede.

Měl přezdívku „profesor“

Korok tréninky miloval, píše Zdeněk Mahler v knize Slavní koně. Pracoval rád, a i když si občas na svou postiženou nohu dával větší pozor, nijak výrazně ho to neomezovalo.

Chaloupka s ním zkusil i skákat. Korok sice skákal divně a úplně jinak než ostatní, protože si při doskoku dával zadek pod sebe a dopadal jakoby na všechny čtyři, aby si chránil svou pravou přední, ale nijak to nevadilo. Skákal dobře.

Když po letech Chaloupka na Korokovy začátky vzpomínal, bylo jasné, že tenhle hřebec byl odjakživa jiný než ostatní. Byl gentleman, říkal.

Třeba jednou s Chaloupkou zapadli hluboko do sněhu, jezdci pod koněm uvízla noha, kdyby se Korok chtěl v tu chvíli zvednout, možná by tu nohu Chaloupkovi i zlomil. Ale Korok počkal, až se jeho jezdec z pod něj vymaní, teprve pak se v klidu zvedl.

Takových zážitků spolu tihle dva zažili celou řadu. Chaloupka mu proto začal říkat „profesor“.

Mladík a nemocný kůň na Velké pardubické

Když je v roce 1969 přihlásili na Velkou pardubickou, nikdo jim nedával velké šance. Chaloupka takový závod ještě neběžel, bylo mu 21 a teprve se rozkoukával. Korokovi bylo sedm, což je dobrý věk na takový závod, ale pajdavý kůň s viditelně křivou nohou? Kdepak, bez šance…

Jenže být outsider má taky své výhody, člověk od nich nic nečeká, je rád, že se vůbec dostali až na start takového závodu. Chaloupka byl klidný a jediné, na čem mu záleželo, bylo, aby se nezranili. Čekalo je skoro 7 kilometrů a celá řada nepříjemných překážek v čele s obřím Taxisem, kde koně letí vzduchem minimálně 8 metrů.

Když se přes něj Korok bez problému přenesl, v Chaloupkovi svitla naděje na umístění. Nechal to na „profesorovi“, ten chtěl běžet a hodně rychle. Postupně nechal všechny koně za sebou a stal se překvapivým vítězem. Kůň s křivou nohou s mladíčkem v sedle, to bylo něco do palcových titulků.

Pajda dokázal, že je nejlepší

V roce 1971 startovali ve „Velké“ znovu. Pajdavý kůň a mladík v jeho sedle měli dokázat, jestli to minule nebyla jen náhoda. Po jejich boku startovala velká jména, vlastně mnozí slavní koně ze hry Dostihy a sázky: Neklan, Lukava, Kostrava či Metál.

Korok je všechny předběhl. Znovu zvítězil a dokázal tak, že na to prostě má i s křivou, pajdající nohou. Když pak v roce 1972 s Chaloupkou v sedle vyhrál zas, stal se tak vůbec prvním českým koněm, kterému se podařilo vyhrát Velkou pardubickou steeplechase hned třikrát. Poté závodění nechal.

Během své osmileté kariéry startoval 37x, z toho 25x zvítězil. Když ho chovatelé ze státního statku kdysi za slámu, seno a deset tisíc kupovali, určitě je nenapadlo, že jim tenhle pajdavý kůň nakonec vyběhá tři čtvrtě miliónu.

Smutný konec, byl utracen

Na Koroka se jezdili dívat lidi s celé republiky. On sice už nezávodil, ale jeho krev žila úspěšně na dostihových drahách dál v jeho potomcích - Vekorovi, Mercatorovi, Drakovi a dalších.

Když si pak v pro koně úctyhodných 21 letech cestou do výběhu zlomil nohu a musel být utracen, truchlil celý národ. Korok ale neskončil v kafilérii, jeho ošetřovatelé ho pohřbili poblíž statku, i když to zákon zakazoval. Dostali za to pokutu 5 000, ve stejné výši jim ale ředitel statku obratem vypsal odměny.